Výlet první: Salinas Grandes

Jak jsem psala v minulém článku, v Saltě jsme si výlety neorganizovali sami, ale vše jsme měli pohodlně zařízené a o nic jsme se nemuseli starat – zaplatili jsme si balíček čtyř celodenních výletů v celkové hodnotě 3000 pesos (tedy necelých 4500 Kč). Výlety jsme měli zaplacené již dlouho dopředu z Buenos Aires – objednali jsme si je u cestovní kanceláře Dexotic, ale nakonec jsme v Saltě zjistili, že podobných cestovek je po celém městě opravdu hodně a všechny nabízí identické balíčky. Výlety se organizují mikrobusy pro zhruba patnáct až dvacet lidí a řidič je většinou zároveň průvodcem. Protože řidič i mikrobus patří k jedné organizaci, která zajišťuje výlety pro všechny cestovky, je nakonec úplně jedno, u které cestovky si výlet zaplatíte. Výlety byly všechny velmi dlouhé – ráno vás mikrobus vyzvedne u hotelu už mezi sedmou a třičtvrtě na osm a vysadí vás tam zase až kolem osmé hodiny večer (u jednoho výletu to bylo už v šest, u jiného ale třeba i v devět). Cílem dvou výletů byly místa v provincii Jujuy, zbylé dva výlety mířily do míst v samotné provincii Salta. Většinou jsme najeli mezi 300 až 500 kilometry, přesuny tak byly dlouhé a docela únavné. Musím říct, že jsem ráno v hotelu ani nesnídala a najedla jsem se až v autobuse; po snídani jsem většinou na chvíli usnula.

První výlet byl zároveň tím nejdelším – jeho cílem byly rozsáhlé solné pláně, takzvané Salinas Grandes, v provincii Jujuy. Během tohoto výletu jsme se také dostali na nejvyšší nadmořskou výšku – maximálním bodem tohoto výletu byla výška 4170 metrů nad mořem. Řidič nás upozorňoval na to, že někteří se v takových výškách mohou cítit velmi unaveně, „opile“, bude je bolet hlava a podobně. Někteří takové příznaky skutečně měli, já jsem ale nepociťovala vůbec nic zvláštního. A to jsem v takové výšce byla poprvé v životě. ☺ Někteří místní pro překonání výškové nemoci žvýkají lístky koky – hojas de coca – které jim pomáhají zdolat únavu a další příznaky vysoké nadmořské výšky; tyto lístky jsem si v jedné vesničce za 50 pesos také koupila, ale jen proto, abych je měla na památku (doufám, že mi je nezabaví při kontrole na letišti při cestě domů). ☺

Při první exkurzi jsme hned po chvíli jízdy zastavili u železničního mostu. Projížděli jsme totiž údolím Quebrada de Toro, Býčím údolím, kterým vede také trasa vlaku, který se jmenuje „Tren a las Nubes“ – Vlak do oblak – a který je zdejší velkou turistickou atrakcí. Jízda je však velmi drahá a několik týdnů dopředu jsou lístky vyprodány.

Celá oblast Salty a Jujuy je známá svými načervenalými horami, které jsou tu téměř světovým unikátem. Nejinak tomu bylo i v Quebradě de Toro – na focení jsme ale stavěli velice málo (kvůli celodennímu nabitému programu). Kdybychom tu byli sami autem, určitě bychom stavěli každého půl kilometru a nafotili mnohem víc fotek, chápu ale, že na to při takovýchto hromadných exkurzích není čas a prostor.

První technická zastávka, tedy zastávka na WC, se konala v místě nazvaném Santa Rosa de Tastil. Kromě malého muzea, několika prodejců všeho možného a pár kaktusů tu nebylo nic moc zajímavého.

Po překonání soutěsky Quebrada de Toro jsme se ocitli na náhorní plošině zvané Puna.

Každá exkurze vždy měla vyčleněnou hodinu na oběd, který se většinou konal v nějaké předem dohodnuté restauraci. Protože ale jídlo nebylo v ceně, vystačili jsme si s Jirkou (většinou téměř jako jediní) s námi připravenou svačinou, která vyšla o dost levněji. Oběd u tohoto výletu se konal v městečku San Antonio de los Cobres, nedaleko od chilské hranice, kde se dřív lidé zabývali těžbou nerostných surovin (cobre znamená španělsky měď); dneska už žijí převážně z turistického ruchu. San Antonio de los Cobres je nejvýše položené město v Argentině, leží ve výšce přibližně 3800 metrů nad mořem. Na náměstí je pěkný kostelík a také jsme se tu vyfotili s dětmi, které za 20 pesos nabízely fotku – byly oblečené do tradičního poncha a měli s sebou také ovci ozdobenou barevnými stuhami, což je pro tuto oblast typické. Také jsme si tu u jedné chudé paní koupili malou pletenou lamu, které se tu také prodávají na každém roku; zaplatili jsme za ni 30 pesos a paní byla strašně ráda, že si od ní někdo něco koupil – lidé to tu s prací opravdu nemají lehké.

Malba na zdi proti domácímu násilí v jedné z uliček San Antonia de los Cobres.

Typická zapadlá ulička

Politika se dostane všude - propagace a výzva k volení Mauricia Macriho, současného prezidenta Argentiny.

Náš mikrobusík. :-))

Hlavní náměstíčko a zajímavý kostel

"Bienvenidos a Sant Antonio de los Cobres" - Vítejte v San Antoniu de los Cobres.

Focení s místními dětmi

Paní, která byla vděčná, že jsem si u ní koupila lamu

Další zastávkou, která dala také název celému výletu, už byly samotné Salinas Grandes. Je škoda, že nám tu dal průvodce jen půl hodiny času, i když nakonec jsme toho hodně nafotili a čas celkem stačil. Půl hodiny navíc by ale přesto přišlo vhod. Saliny jsou velké bílé pláně, kde všude kolem sebe máte sůl. Můžete ji i ochutnat – asi to není úplně hygienické, vzhledem k počtu návštěvníků, kteří po ní šlapou, ale můžete si třeba namočit prst do malých jezírek, která se tu nacházejí, a olíznout ho – uvidíte, že voda je tam opravdu dost slaná! Na některých místech jsou dokonce nahromaděné celé kopce soli, na kterých se většina lidí také fotí. My jsme si pak udělali i několik fotek s koupenými pletenými lamami – na salinách je skvělé, že se tu při focení dá pěkně hrát s perspektivou (pokud máte lepší foťák než já – můj foťák prostě zamíří buď jen na lamy, nebo na mě – neumí proostřit oba objekty, které jsou od sebe hodně vzdálené; kéž už bych tu měla zrcadlovku). ☺ Můžete tu zkrátka blbnout donekonečna, dokud vám průvodce neřekne, že váš čas se již naplnil. ☺

Ze San Antonia de los Cobres na saliny jsme jeli po legendární silnice číslo 40, Ruta Cuarenta, která je obdobou americké Route 66. Táhne se od nejjižnějšího cípu Patagonie až do Jujuy k hranici s Bolívií a je to jednoznačně nejznámější argentinská silnice.

Ze salin jsme už pokračovali směrem ke zmiňovanému průsmyku, který leží 4170 metrů nad mořem.

Odtud jsme už začali klesat – našim cílem a posledním bodem výletu byla vesnice Purmamarca, kterou jsme ale navštívili i následující den, takže fotky z ní si nechám na další článek. ☺ Krásná byla ale i samotná cesta k vesnici – jeli jsme nekonečnými serpentinami, všude jsme pozorovali volně rostoucí vysoké kaktusy (takzvané „cardones“) a sluníčko pálilo do zad.

Pro mnoho lidí byl po konečném zhodnocení právě tento výlet nejhezčí. My jsme se s Jirkou shodli, že byl sice krásný, ale možná ještě víc se nám líbil následující den v Quebradě de Humahuaca. Je ale těžké porovnávat neporovnatelné – vyzdvihla bych spíš jednotlivá místa než celé výlety. A na každém výletu opravdu něco hezkého bylo! (A většinou toho nebylo málo).