Hard Rock Café

Přiznám se k jedné věci - přemýšlela jsem, jestli mám dnešní článek vůbec psát. Představuju si totiž své čtenáře, jak sedí za obrazovkou počítače a nevěřícně kroutí hlavou, jak si tady vlastně žiju….! Ano, včera jsem si trochu vyhodila z kopýtka, ale na druhou stranu – jak říká jedno pěkné přísloví, peníze budou, ale my nebudem, a navíc jsem si na celý pobyt v Argentině sama vydělala, tak si také můžu sama rozhodnout, kolik peněz tu za co utratím.

V pátek večer jsme měli již dříve avizovanou brazilskou párty. Akce se konala ve studovně a přišlo spoustu lidí, které jsem ani neznala, hlavně Brazilců (vlastně logicky☺). Řekla bych, že tak polovina hostů byli obyvatelé Graduada a polovina lidé „zvenku“. Protože se jako vstupné vybíralo 100 pesos (i když nakonec jsme říkali, že asi ne všichni dali, protože se prý vybralo 1700 pesos, ale určitě tu bylo víc než 17 lidí), zajištěné bylo občerstvení – pancha (malé párečky v rohlíku), rýžová kaše, ještě jiná kaše, slaná buchta, popkorn a podobně. V tomhle směru se mi stal menší trapas – nandala jsem si do hrníčku trochu něčeho, co vypadalo jako docela lákavý puding – ale vzhledem k tomu, že to bylo takové ani nesladké, ani neslané (obsahovalo to například kukuřici), jsem prohlásila, že mi to nechutná. Bohužel jsem to řekla zrovna Kayovi – jednomu z Brazilců, kteří bydlí v Graduadu – že mi tohle teda zrovna dvakrát nechutná, a jestli jemu ano. Rober vedle mě se hned začal smát – a naznačil mi, že Kayo právě tuhle hmotu dělal. Kayo se nikdy neurazí, ale začala jsem hned říkat, že jsem to tak nemyslela, že to je spíš tím, že mi nechutná kukuřice a podobné nesmysly. Rober mi doporučil, ať už se to nesnažím napravit. :-D K pití bylo na výběr docela dost alkoholu, například tu byla i polská vodka – hned jsme s Jirkou začali vyprávě o kauze metanol a že třeba všichni oslepneme. Já jsem ale pila spíš svařené víno, které mi strašně chutnalo – se skořicí a nakrájenými jablky. Alkohol se z něj ale podle mě tak nějak vyvařil, protože jsem vypila asi pět skleniček a přišla jsem si úplně střízlivě.

Z lidí jsem na akci poznala například jednoho Venezuelce, se kterým jsem si zajímavě popovídala – zajímalo mě, jak to vlastně je se situací v jeho zemi a jestli je to opravdu tak špatné, jak se píše. Jednou jsem například četla, že lidé žijící ve venezuelsko-kolumbijském pohraničí si dokonce stříhají vlasy a načerno je prodávají v Kolumbii na výrobu paruk, aby si vydělali na jídlo. Tento Venezuelec (jmenoval se Ronal) mi řekl, že situace ve Venezuele taková opravdu je a že mi nemusí být hloupé se na to kohokoliv zeptat, protože Venezuelci žijící v zahraničí o tom mluví docela rádi (ve smyslu, že se o věci víc mluví). Dál jsem poznala jednoho kluka, který si stál za tím, že Česká republika je ve světě známá hlavně krásnými dívkami – no, neodporovala jsem, ale myslela jsem si své (myslela jsem, že je Česko známé hlavně pivem!). Jeden další kluk pak říkal, že z České republiky zná hlavně křišťál a křišťálové knoflíky, které jsou prý velmi žádané (prý se zajímá o módu).

Další den, tedy v neděli, jsem vstávala docela pozdě (kolem desáté). Udělala jsem si maté do své nové termosky a přemýšlela jsem, co si dám k obědu. Pořádně jsem se probrala až kolem jedné hodiny a rozhodla jsem se, že se půjdu najíst ven – konkrétně do Hard Rock Café, čímž se dostávám k názvu tohoto článku. Nevím, jestli jste v Hard Rock Café někdy někdo byl, já ale ne, takže jsem si jeho návštěvu naplánovala jako jednu z aktivit, které chci v Buenos Aires ještě stihnout, než odjedu (viz několik článků zpátky). Šla jsem pěšky, protože Hard Rock Café se v Buenos Aires nachází v Recoletě (asi půl hodiny chůze z Graduada). První věcí, která mě dost překvapila, bylo množství lidí, kteří čekali na vstup – nadiktovala jsem servírce své jméno a asi po deseti minutách mě zavolala, že se pro mě uvolnilo místo. Seděla jsem překvapivě na barové židli (nikdy jsem asi ještě takhle u baru neseděla, natož sama!). Hned jsem si objednala: dala jsem si koktejl, burgr s hranolkami a nato ještě dezert. Celkově jsem v restauraci strávila asi dvě hodiny, protože jídlo bylo opravdu vydatné. Utratila jsem za něj nehorázné peníze – v přepočtu 900 Kč (proto ten ostych na začátku článku) – ale strašně moc jsem si to užila! Návštěvu Hard Rock Café plánuji někdy i v Praze, kde se nachází jediná pobočka v ČR. Nakonec jsem navštívila ještě obchod, kde jsem si koupila dva hrníčky s nápisem Hard Rock Café Buenos Aires. Přestavuju si, že z nich budeme s Frantou za dlouhých zimních večerů popíjet čaj. ☺

Dárková taška - pozorný divák zahlédne i slovo "Prague"... :-)

A hrníček zabalený v krabičce.

Po návštěvě Hard Rock Café jsem potřebovala, aby mi trochu slehlo – šla jsem se tedy ještě projít na hřbitov Recoleta, který už tady z blogu znáte. Bylo opravdu krásně, nebe bez mráčku a navíc teplo (přijde mi, že tu je teď skoro 20 stupňů a na pocit ještě víc – když jsem šla do Hard Rocku, lidi se v parku opalovali v tričku). Pobyla jsem na hřbitově asi půl hodinky, pak už se ale blížila šestá hodina a hlídač začal lidi popohánět k východu, že se bude zavírat. I když jsem to už neměla v plánu, přemýšlím, že se na Recoletu ještě jednou vydám – a to někdy ve všední den, protože v neděli jsou tam opravdu mraky lidí.

Zatím nevím proč, ale na čumák tohoto psíka každý sahá. Asi to přináší štěstí. Čumák už je každopádně pěkně osahaný....

Na hřbitově se líně vyhřívalo i několik koček.

Tato socha se mi obzvlášť líbila.... a růže je živá!

U vchodu na hřbitov stojí takový krasavec. :-)

Dneska jsem se rozhodla odškrtnout si další plán ze svého seznamu – projít se čtvrtí Palermo Viejo. Palermo je největší čtvrť v Buenos Aires a skládá se z různých „podčtvrtí“ – Alto Palermo, Palermo Viejo, Palermo Soho, Palermo Hollywood, Palermo Chico a podobně. Právě Palermo Viejo je asi nejtradičnější částí této čtvrti – je plné dlážděných uliček, nízkých barevných domků, ulici jsou porostlé platany a sídlí tu nejexkluzivnější restaurace, bary a obchody ve městě. Středem čtvrti je náměstí Cortázar, kterému se ale neřekne jinak než Plaza Serrano.

Podle aplikace LG Health jsem dneska nachodila přes 10 kilometrů. Není se čemu divit – každou ulici jsem chtěla důkladně prozkoumat, protože všude je co objevovat a co fotit. Fotila jsem tedy jenom mobilem, takže kvalita fotek rozhodně není ideální, ale i tak jsem fotek pořídila mraky. Zaměřovala jsem se hlavně na fasády domů a pouliční umění – různé grafitti a podobně.

Cestou zpátky jsem se ještě naposledy stavila v knihkupectví El Ateneo Grand Splendid (také ho znáte z blogu!). Byla jsem tam už asi třikrát (dnes počtvrté) a pokaždé se mi tam strašně líbilo – je to prostě ráj pro všechny knihomoly (a to já jsem). ☺ V místní kavárně jsem si dala frappé (pozor, kafé nepiju, ale frappé ano!) a využila jsem zdejší wifi a poslala pár hlasových vzkazů na whatsapp a messenger (už jsem psala v minulém článku, že mě to docela pohltilo). :-D

P.S: Dneska mi psala koordinátorka Tatiana, že mi do kanceláře pro výměnné studenty přišel pohled. Už je to pátá zásilka, kterou jsem tady v Argentině obdržela, ale první, kterou jsem nečekala – nevím, kdo mi píše! A dozvím se to až ve čtvrtek, kdy do školy půjdu opravdu a definitivně naposledy – na zkoušku z peronismu. Pokud mi pohled poslal nějaký čtenář blogu, předem děkuji. A ještě se nechám dva a půl dne napínat. ☺

P.P.S: Takže jsem v Hard Rock Café neutratila 900, ale „jen“ 845 Kč. Koukám na výpis z internetového bankovnictví. No, kurz CZK/ARS mě začíná dost příjemně překvapovat… už si počítají jenom 1,4 Kč za peso (začínali jsme skoro na 1,7 Kč za peso). Takže hurá, můžu i nadále utrácet. :-D