Cristo Redentor

Socha Krista Spasitele, portugalsky Cristo Redentor, je asi nejznámějším symbolem Ria a určitě nejslavnější sochou Krista na světě (i když ne nejvyšší – i přes svých 38 metrů je to až pátá nejvyšší socha Krista na světě). Jedna z věcí, která mě překvapila hned po příjezdu do města, byl fakt, že sochu nevidíte jasně ze všech koutů města, jak jsem si před příjezdem představovala. První dva dny jsem vlastně sochu téměř odnikud nespatřila – někdy byla zahalená v mracích, a když už se vyjasnilo, stejně jsem identifikovala jen malou postavičku s rozpřaženýma rukama. Rio je totiž obrovské a dost roztažené město, takže velmi záleží na tom, kde se zrovna nacházíte.

K soše Krista jsme se samozřejmě chystali, ale neměli jsme přesně naplánováno kdy. Jeden den jsme se ale sešli s naším brazilským kamarádem z Graduada, Gabrielem, který je doma v Riu zrovna na prázdninách, a s jeho bratrancem Renatem. Byl hezký den a kluci nás autem vyvezli na různé vyhlídky na město; kolem čtvrté hodiny, když už jsme toho hodně viděli a byli patřičně unavení, se najednou rozhodli, že nás vezmou ještě na Krista. Jirka z toho byl nejdřív nesvůj, protože tvrdil, že večer bude mít Kristus sluníčko v zádech a nebude mu moc vidět do obličeje – tyto obavy se nakonec ukázaly jako neopodstatněné a naopak jsme měli dvojí zážitek – nejdřív jsme viděli Krista při zapadajícím slunci a když slunce úplně zapadlo, socha se nasvítila.

Přijeli jsme na parkoviště k návštěvnickému centru a koupili si vstupenky za 41 reálů (tedy asi 300 Kč). Vstupenka zahrnuje jízdu mikrobusem až nahoru k soše – kam se jinak vlastními silami dojet ani dojít nedá, protože cesta je kontrolována zmiňovaným návštěvnickým centrem – a čekali asi čtvrt hodiny, než nás mikrobus nabral a dovezl k soše. Cesta trvala asi deset minut. Na horním parkovišti jsme vystoupili a prošli turnikety a Gabriel s Renatem se občerstvili, protože podle mě v podstatě celý den nic nejedli (my s Jirkou jsme jako správní turisté měli nakoupenou svačinu od nás z favely). Od parkoviště můžete vyjít přímo ke Kristu buď po svých, nebo se nechat vyvézt výtahem, nebo po jezdících schodech (fotka s eskalátory za Kristem na konci článku je trošku zvláštní, že!). :-)

Co mě na soše vůbec nepřekvapilo byl dav lidí, kteří se s ní chtěli vyfotit. Nakonec jsem, asi jako většina návštěvníků, zjistila, že nejlepší je vyfotit si s Kristem selfie – to je jediná možnost, jak zajistit, abych na fotce byla jen já a Kristus. Pro ilustraci ale přidávám i normální fotku, kterou fotil Jirka a na které prostě lidi jsou a jinak to vymyslet ani nejde. O opak se snažila jedna turistka, které jsme se docela vysmáli – naštvaně a uraženě odháněla okolo sebe všechny lidi, kteří by jí kazili fotku. Asi dvacet minut se nastavovala fotoaparátu svého přítele (chudák!), ale hezkou fotku stejně nevymyslela, tak zase nakvašeně odešla. Mimochodem, stejnou dvojici jsme potkali další den v botanické zahradě – svět je vážně malý. :-)

Výhled od Krista na město je také krásný. Je vidět cukrová homole, další symbol města (na fotce je to nejvýraznější kopec hned za zálivem), záliv Botafogo s plachetnicemi a oblast Copacabany a Ipanemy. Výhledy na město mi přišly hezčí právě z cukrové homole, o které napíšu samostatný článek, nicméně pohled od Krista je TEN pohled, který všichni povědomě známe.

Nyní už vás nechám kochat se fotkami, které se dost opakují – v podstatě je to selfie s Kristem na několik způsobů a pohled na samotného Krista také na několik způsobů. :-)