Historické centrum Ria

Když se nás na letišti taxikář ptal, kam chceme jet, řekla jsem, že do centra, na Copacabanu. Taxikář se ale otočil a tázavým pohledem naznačil, že centrum a Copacabana přece není to samé! Ano, veškerý život (a tím spíš turistův) se v Riu sice točí kolem pláží Copacabana a Ipanema, ale historické centrum města je ještě pěkných pár kilometrů na sever odtud! S Jirkou jsme se rozhodli si ho projít hned druhý den po našem příletu, protože hlásili zataženo (což se nevyplnilo a celý den jsme se potýkali s velkými vedry). ☺Kousek od „naší“ favely je stanice metra Cantagalo (Cantagalo se jmenuje i zmiňovaná favela), která nás pohodlně dovezla až do centra. Nejprve jsme tedy museli pochopit, jak metro funguje – u okýnka si koupíte lístek na jednu cestu, dostanete kartičku a tu musíte prostrčit do terminálu, který vám ji spolkne a nikdy víc už jí neuvidíte. Tímto spolknutím vám ale terminál umožní průchod k metru. Metro v Riu je překvapivě moderní a funkční, akorát – pozor, stejná zrada jako v Buenos Aires – naprosto přehnaně klimatizované! Jela jsem jen v šortkách a tričku a naštěstí jsem do batohu přibalila i svetr, ale Jirka docela mrzl. Jak říkám, deštník a svetr je nutné mít s sebou úplně vždycky. ☺

V centru jsme jako první navštívili kostel, jehož název už si bohužel nepamatuji (to jsem ale hlava děravá!). Sice jsem si v šortkách v kostele přišla nepatřičně, hlídač mě ale vybízel, ať vstoupím a ještě mi ukazoval, co všechno si mám prohlédnout.

Od kostela jsme pokračovali k místu, které mě přímo nadchlo – náměstí Praca Mauá (Praca – čti „prasa“ – znamená portugalsky náměstí). Leží v zálivu přímo u vody, najdete tu stánky se suvenýry a hlavně krásné muzeum s poetickým názvem Muzeum zítřka – portugalsky Museo do Amanha – které jsme sice zevnitř nenavštívili, ale jako většina turistů jsme si ho prošli zvenku a vyfotili jsme se u něj. Budova muzea je velmi moderní, ale na rozdíl od některých jiných staveb na místo nádherně zapadá! S Jirkou jsme se shodli, že nám toto místo atmosférou připomíná Středomoří – pobřežní promenáda, spalující sluníčko a živá atmosféra vás v myšlenkách rychle přenesou třeba do Neapole nebo Barcelony.

Na stejném náměstí je také nápis „Rio, Te Amo“ – „Rio, miluji tě“ – u kterého jsem se nechala vyfotit, ale můj mobil nedokázal bohužel zachytit celý nápis. Lepší fotku mám u Jirky ve foťáku, ale jeho fotky budu mít k dispozici až později. Takže zbytek nápisu si zkrátka domyslete. :-D

Po návštěvě tohoto kouzelného náměstíčka jsme pokračovali dál do centra, kde jsme si prohlédli například jeden významný klášter, budovu Námořního soudu nebo městské divadlo.

Jednou z nejdůležitějších zastávek dne byla metropolitní katedrála. Můžete navštívit spousty kostelů, ale tuto katedrálu si v hlavě spolehlivě zachováte – nikdy v životě jsem podobný svatostánek neviděla! Zvenku vypadá katedrála jako nepovedená betonová pyramida. Je to sice otázka vkusu, ale na rozdíl od Muzea zítřka se mi tato stavba vůbec nelíbí a myslím si, že ani nezapadá do okolního prostředí. Trochu mi svou zrůdností připomíná budovu Prioru na náměstí v Jihlavě. :-D Návštěva vnitřku katedrály je ale zážitek – uvnitř stavba najednou působí klidně a harmonicky.

Hned vedle katedrály jsem si zase na chvilku připadala jako ve španělské Segovii, která je známá svým majestátním akvaduktem. Akvadukt v Rio de Janeiru je také známý, objevuje se na pohlednicích a magnetkách po celém městě. Je natřený bílou barvou a ještě v nedávné minulosti na něm jezdil vlak (nahoře jsou koleje), po tragické nehodě byla ale trať uzavřena a dneska slouží spíš jen jako turistická atrakce.

Od akvaduktu jsme pokračovali do čtvrti Lapa a na barevné schody, které mi přišly tak zajímavé, že si zasloužily vlastní článek (který už jste jistě pilně přečetli). ☺ Čtvrť Lapa, ke které vlastně patří i zmiňovaný akvadukt, leží přímo na úpatí kopce Santa Teresa. Santa Teresa je nesmírně živá a zajímavá čtvrť, plná křivolakých ulilček – při její návštěvě se pořádně zapotíte (navíc v takovém horku, které v Riu celoročně panuje), protože téměř neustále stoupáte do kopce. A i zde se přeneseme na jiné místo ve světě – říkala jsem Jirkovi, že mi Santa Teresa velmi připomíná pařížský Montmartre. Aniž bych to věděla, to samé pak říkal Donutil s Bartoškou v již dříve zmiňovaném dokumentu ČT! ☺

Na vrcholku čtvrti se rozléhá park ruin, Parque das Ruinas. Park je zajímavý hlavně vyhlídkami do okolí, které nabízí: viděli jsme odtud právě navštívená místa v centru (na fotce si všimněte metropolitní katedrály uprostřed vysokých paneláků), městské letiště (my jsme přilétali na mezinárodní letiště Galeao; městské letiště slouží jen k vnitrostátním letům) i Pao de Acúcar (cukrovou homoli). Místa můžete pozorovat buď ze země, nebo z polorozpadlého domu (odtud asi park ruin?), který je přestavěn na rozhlednu.

Z parku už jsme zamířili do čtvrti Flamengo – už jsem zmiňovala, že se v Riu brzy stmívá, takže jsme nechtěli domů dorazit moc pozdě. Rozhodli jsme se, že ve čtvrti Flamengo navštívíme stejnojmennou pláž – to jsme udělali rozhodně dobře – a poté jsme si už vychutnávali červánky u cukrové homole.

Krásný západ slunce se dá pozorovat i ze čtvrti Urca, kousek od cukrové homole – vidíte kopec Corcovado se sochou Krista a za ním zapadající slunce.

Ještě bych ráda zmínila pomník obětem druhé světové války, který se nachází ve čtvrti Flamengo. Zároveň přidávám fotku nápisu „Rio 2016“, který se často objevoval na silnicích na různých místech ve městě.

Teď už věřím, že Rio není pouze Kristus a Copacabana. Tohle město má totiž daleko víc co nabídnout… Pro mě je prostě Rio de Janeiro nejkrásnějším městem na světě. ☺❤