Město vyhlídek

Shodli jsme se na tom, že Rio de Janeiro je prostě městem výhledů a vyhlídek. Myslím, že by to byl i docela dobrý marketingový slogan – Rio de Janeiro, město vyhlídek – co myslíte? ☺ Právě tady jsem si uvědomila, že vyhlídky jsou něco, co mi v Buenos Aires moc chybí (kromě pláží – to je další obrovské plus Ria) – Buenos Aires je zkrátka placka; nenajdete tu ani jedno vyvýšené místo, takže jediné vyhlídky, které se vám naskytují, jsou z vyhlídkových plošin různých budov. Rio de Janeiro je naopak vyhlídek plné! Určitě si teď vybavíte Cukrovou homoli, o které jsem psala minulý článek, vyhlídku od sochy Krista, vyhlídku z parku ruin na vrcholu čtvrti Santa Teresa. Tím ale výčet vyhlídkových míst zdaleka nekončí – proto jsem se rozhodla napsat o nich samostatný článek.

V úterý jsme měli domluvenou schůzku s Gabrielem a jeho bratrancem Renatem, jak jsem už psala dřív. Autem nás vyvezli nejdřív do parku Lage, ze kterého se dá pěšky dojít k návštěvnickému centru u Krista (ale nevyhnete se poplatku 41 reálů – ten prostě na Kristu musíte platit vždy). Cesta navíc trvá dvě hodiny, které v horku šlapete pěkně do kopce. Jinak je park známý také zámečkem (řekla bych takovým letohrádkem), u kterého se točí různé reklamy, konají se tu svatby a různá profesionální focení a podobně. My jsme bohužel přijeli kolem 11. hodiny dopoledne, kdy jsme se museli potýkat s protisvětlem, takže fotky podle toho také dopadly. Krista nad zámečkem jsme už kvůli slunci nemohli zachytit téměř vůbec. Na kochání se palmami, zámečkem a přírodním prostředím je ale park ideální. ☺ Můžete tu také navštívit akvárium, kde žije několik druhů ryb, a malou jeskyni.

Jak už jsem psala, Rio de Janeiro je jedním z mála měst na světě, která leží přímo v národním parku. Všude kolem sochy Krista na všech pohledech a fotkách uvidíte zeleň – to je bujný porost národního parku Tijuca, který Rio obklopuje. A právě ten jsme navštívili s Gabrielem a Renatem. Naší první zastávkou byl malý vodopád, u kterého se prý dřív dalo koupat, protože byl obklopen jezírkem. Dnes je jezírko z větší části vyschlé, ale stejně bych se tu nekoupala – voda se zdála pořádně studená a tady v národním parku jakoby pocitově teplota klesla o několik stupňů. Jako místo na fotku se ale vodopád zdál ideální. ☺

Další zastávkou a první vyhlídkou dne byla Čínská vyhlídka, Vista Chinesa. Je nazvána podle čínského chrámu, který ji zastřešuje – chrám byl městu věnován čínskou komunitou. Můžete se pokusit nechat se z dálky vyfotit, jak sedíte na stole v chrámu a za vámi je panorama města – ale nejspíš se vám to nepovede, protože budete na fotce maličcí a okolo vás davy lidí. Nevadí, pořád tu je samotná vyhlídka, kde se vám už fotka povede určitě – vidíte odtud téměř celé město.

Pokračovali jsme autem dál a výš (celá projížďka národním parkem dá autu docela zabrat – pořád jedete do kopce, a to s ne zrovna malým převýšením) a zastavili se u vyhlídky Mesa do Imperador. Vlastně se nakonec ukázalo, že to ani není vyhlídka, jako pouze velký kamenný stůl. Vyfotila jsem si tedy aspoň desku, která hlásila, kde se zrovna nacházíme.

Jako další v pořadí nás čekala vyhlídka Pedra Bonita. Stoupání k ní ale bylo tak prudké, že to naše autíčko ani na několikátý pokus nevyjelo a Renato se tedy rozhodl, že na nás s autem počká dole a my si to k vyhlídce vyšlapeme pěkně po svých. Renato je docela dost při těle a fyzickou kondici moc nemá (neustále se zadýchával i do menšího kopce), navíc město dobře zná a podle svých slov už byl na vyhlídce Pedra Bonita několikrát s různýma holkama. ☺ Cesta nahoru nám trvala skoro hodinu, navíc jsme si, hlupáci, nevzali vodu, takže jsme docela trpěli (nikdy bych neřekla, jak moc budu toužit po vodě – v tu chvíli víc než po čemkoliv jiném; měla jsem s sebou i peníze, takže kdyby nahoře prodávali osvěžující kokos, dala bych za něj snad i 20 reálů, ale kde nic, tu nic). ☺ První zastávkou k cestě na vrchol bylo místo, které sloužili jako startovací bod pro skok padákem (moc těmto věcem nerozumím, takže vlastně ani nevím, s čím odtud lidi skákali). Chvíli jsem se tu zastavili a pozorovali dění – nejdřív se čekalo na správný vítr a pak to přišlo – dva lidé seskočili do více než kilometrové propasti před nimi – a světě div se, nezabili se, ale poměrně slušně dosvištěli až na pláž. Já osobně nejsem moc dobrodružná povaha (aspoň v tomto smyslu), takže mi bušilo srdce ostošest už jen při pohledu na ty neznámé lidi, jak se vrhají bůhví kam. (I když padákem z letadla bych jednou v životě skočit chtěla).

Když jsme pokračovali dál k vyhlídce, Gabriel objevil tělíčko mrtvého hada, se kterým pak začal pózovat.

Vyhlídka Pedra Bonita každopádně nakonec i přes obrovské úsilí a veklou dehydrataci stála za to  - viděli jsme z ní kus města, největší favelu v Riu – Rocinhu – a také skálu Gavela, na kterou  se podle Jirky také dá vylézt (nevím teda jak, protože mi připomíná spíš stolovou horu). Na Gavelu už jsme se nepodívali, každopádně je to – opět podle Jirky – největší podobná skála na světě, která leží přímo u pobřeží (podivné nej, ale budiž). ☺ Z vyhlídky Pedra Bonita Gavela ze všeho nejvíc připomínala lidskou hlavu, na což přišel Gabriel, ale hned jsem mu dala za pravdu. Nafotili jsme tu několik fotek a pak už se vraceli dolů k autu.

Cestou dolů k autu jsem si všimla navolno rostoucího bambusu – to jsem takto volně v přírodě snad ještě neviděla. Po cestě nás také otravovaly různé opičky, o kterých jsem psala již v jednom z minulých článků. Jak říkám – ne v mnoha městech na světě se vám stane, že vás volně žijící opičky prosí o jídlo…. Tyto opičky byly ale jiné než ty, které jsem popisovala v článku o botanické zahradě. Takže jich tu navíc žije několik druhů. ☺

Cestou zpět z vyhlídky nám Renato zastavil u vyhlídky na zmiňovanou největší favelu Rocinhu. Údajně by to měla být nejen největší favela v Riu, ale zároveň na světě… žije v ní přes milión lidí, což zní úplně nepředstavitelně – celá Praha na tak malém kousku země! Brazílie je zkrátka zemí s obrovskými sociálními rozdíly, což platí pro celou Latinskou Ameriku. Zrovna včera jsem četla statistiku, podle které se 41 z 50 nejnebezpečnějších měst na světě (podle počtu vražd na počet obyvatel za rok) nachází v Latinské Americe, z toho 21 v Brazílii. Člověku z toho až vstávají chlupy na rukou. ☺

Z vyhlídku u favely už jsme mířili k soše Krista, o které už jste si přečetli samostatný článek. Krista teď tedy vynechám, ale přenesu se s v čase o dva dny později, do doby, kdy jsem měla svůj oddělený program, protože Jirka jel do Petropolisu. Nejprve jsem navštívila stadión Maracana a poté jsem se rozhodla, že si prohlédnu jednu ikonickou vyhlídku v Riu – Mirante Dona Marta. Problém této vyhlídky je, že v podstatě není způsob, jak se na ní bez vlastního auta dostat; zvolila jsem tedy cestu taxíkem, kdy mě taxikář vyzvedl u Maracana (tam mi vlastně své služby začal nabízet a já jsem si přitom na možnost navštívení této vyhlídky vzpomněla), dovezl k vyhlídce, tam na mě počkal (a vyfotil mě) a pak mě vysadil u Copacabany. Sice tento asi dvouhodinový výlet nebyl úplně levný (dala jsem za něj 100 reálů), ale podle TripAdvisoru je tato vyhlídku možná tou vůbec nejhezčí v Riu – vidíte z ní podobná místa, jako od Krista, ale blíž (vyhlídka je trošku blíže centru než Kristus), a zároveň za sebou můžete vidět i samotného Krista, mnohem blíž než z jiných míst ve městě (i když i tak to není úplně blízko – jak říkám, Kristus není z dálky moc dobře vidět).

(Fotek je hodně. Ano. Fotil to taxikář a baterkou a pamětí mobilu zrovna nešetřil.) :-)

Jak je z tohoto článku doufám vidět, Rio nabízí nepřeberné možnosti vyhlídek (a to jsme ani zdaleka nenavštívili všechny, které se nabízejí – i když některé další jsou hůře dostupné). K tomu je zasazeno do deštného pralesa a poskytuje desítky kilometrů krásných bílých pláží – podle mě je to prostě perfektní město na strávení dovolené! ☺