Hola hola, Rio volá!

A je tu 6. červenec, tedy den, kdy jsem opravdu úplně naposledy navštívila budovu Universidad Torcuato di Tella. Minulý týden jsem se loučila s většinou spolužáků a s koncem semestru, dneska už jsem ale vážně nejspíš naposledy v životě fyzicky zavítala do budovy školy. Nechci být naivní – každý si plánuje, že se určitě do místa, kde strávil Erasmus nebo jiný výměnný pobyt, brzy vrátí – třeba jo, třeba se do Buenos Aires opravdu někdy vrátím (docela v to doufám), ale myslím si, že do školy už se asi nevrátím. Každopádně na smutek není čas – některé věci končí, jiné hezké věci začínají. ☺

Zpátky k mému poslednímu dni ve škole – dnes dopoledne mě ještě čekal poslední test, a to z peronismu. Mohli jsme si přinést počítače a poznámky, takže jsem se ani neučila – a udělala jsem dobře. Nakonec jsem v podstatě nevyužila ani počítač, jen trochu některé poznámky, ale otázky byly takové obecné (čtyři esejovité otázky), a protože mi přijde, že jsem měla docela jasno v různých souvislostech, nebylo to pro mě moc těžké. (No, neříkej hop, dokud nepřeskočíš – známku ještě nevím). Na test jsme měli čas od 10 do 12, ale už ve čtvrt na 12 jsem odevzdávala (spolu s několika dalšími odvážlivci). Profesor Ernesto je moc hodný, ale není z těch, kdo by rád četl omáčku o ničem – má rád, když se jde přímo k jádru věci.

Po testu jsem čekala na Jirku, který podle mě psal právě onu nechtěnou omáčku (jinak nevím, co by dvě hodiny psal). Koupila jsem si ve školní kantýně dvě empanády (jednu se sýrem a s cibulí, ta byla výborná, a jednu masovou, která mi přišla tak trochu bez chuti). Poobědvala jsem s Queralt, se kterou se nejspíš ještě uvidíme 20. července v Saltě – ona tam zrovna také bude a máme v plánu, že zajdeme všichni tři (ještě s Jirkou) někam na večeři. Také jsme se s Jirkou došli rozloučit s koordinátorkou Tatianou, která je prostě skvělá a úžasně se o všechny výměnné studenty během semestru starala!!! Ptali jsme se jí, kde si můžeme koupit tričko s motivem školy, tak nám řekla kde, a nakonec nám dala pro každého jedno zdarma, že se tak prý domluvila s ředitelkou výměnných programů. Jak říkám, Tatiana je prostě skvělá. Navíc je krásná a pořád se úžasně usmívá – úžasná a inspirativní osůbka. ☺ Ta mi určitě také bude chybět!

Od Tatiany jsem také dostala avizovaný pohled, který nebyl od neznámého ctitele, ale od Káti, kterou tímto zdravím a moc děkuji. (Pro ty, kdo neví – Káťa je moje kamarádka z VŠE. Uvidím se s ní hned 3. srpna na Sázavafestu). Kačí, doufám, že nevadí, když tu zveřejním i obsah tvého pohledu… snad v něm není nic příliš soukromého a aspoň se se mnou můžou těšit i ostatní. ☺

Poslední dva dny je v Buenos Aires zima a prší – prostě počasí, že byste ani psa nevyhnali. ☺ A předpověď není o moc lepší – proto je super, že brzy padáme pryč (snad se tu mezitím počasí umoudří). V Riu to vypadá o mnoho pozitivněji! ☺

Když jsme přišli ze školy domů do Graduada, rozhodli jsme se, že zajdeme za Urielem (majitelem Graduada) zaplatit peníze za červenec. Každý měsíc platíme 4000 ARS na osobu, ale na začátku jsme zaplatili 2000 ARS jako zálohu, která nám bude vrácena, až se vystěhujeme. Mysleli jsme, že bychom tak v červenci mohli platit jen 2000 ARS a Uriel už by nám pak nemusel vracet tu zálohu. S tímto jsme za ním šli, řekl nám však, že ta záloha je tu od toho, že pokud něco rozbijeme nebo se z pokoje něco ztratí, nebude nám ji vracet. Nakonec jsme se dohodli, že mu zaplatíme 3000 ARS – takový kompromis, zlatá střední cesta. Na konci července nám pak vrátí 1000 ARS a ty využijeme k cestě na letiště, za nějaké jídlo na cestu, poslední suvenýry atd. Protože ale už skoro nemám hotovost, zatím jsem mu dala jen ty dva tisíce a chybějící tisícovku mu doplatím nejspíš zítra, až si vyberu. Ano, budu poprvé za pobyt vybírat z bankomatu. :-D Stejně jsem ale počítala s tím, že to někdy přijde. Tak snad nebude poplatek nehorázně vysoký. ☺

Ještě než se na pár dní odmlčím, shrnu svůj včerejší den. Protože už se tento týden vidím naposledy s kamarádem Robertem (v sobotu odjíždí do Chile za kamarády a vrací se až v srpnu, kdy už tu nebudu), rozhodli jsme se, že strávíme den spolu. Nejdřív jsme šli do čtvrti La Boca (tu už určitě z blogu znáte jak své boty☺), kde jsem dokoupila nějaké chybějící suvenýry. Konečně už mám dárečky pro všechny, kterým jsem chtěla něco přivézt, tak snad budete všichni spokojeni. ☺ Zároveň se na tomto místě omlouvám všem, kteří čtou poctivě blog, ale třeba se s nimi tak často nevídám a na dáreček pro ně už v kufru nezbyde místo. Už teď mám tři tašky věcí, o kterých si říkám, že vůbec nevím, jak je letadlo uveze (což o to, ono je uveze, ale nechce se mi připlácet tučnou částku za nadváhu kufru).

Mezitím jsem v Boce také trochu fotila, takže přikládám vyfocené fotky:

Tento symbol - šáteček - je k vidění všude po celém Buenos Aires a je symbolem již mnohokrát zmiňovaných Madres de Plaza de Mayo... :-)

Také jsem si odškrtla další drobnost ze svého seznamu věcí, které chci stihnout před odjezdem z Buenos Aires – koupila jsem si dva alfajory značky Jorgito, které jsou zákazníkům masivně vnucovány (a to celkem úspěšně – vždycky se mi sbíhají sliny) v mnohých stanicích metra.

Večer jsme s Robertem zašli na večeři do peruánské restaurace. Po Buenos Aires je peruánských restaurací docela hodně, šli jsme ale do té, kterou už jsme jednou navštívili – byli jsme tu s Robertem, Carol a Barčou, když tu u mě Barča byla v dubnu na návštěvě. (Nemůžu věřit, že už jsou to tři měsíce!). Restaurace se jmenuje „Status“ a nachází se pár bloků od budovy kongresu, tedy asi patnáct minut pěšky od Graduada.

Docela dost jsme se rozšoupli, ale vzhledem k tomu, že jsem byla pozvaná, útratu jsem nemusela řešit (i když jsem se samozřejmě nabídla, že část zaplatím). Dali jsme si předkrm, hlavní jídlo a ještě dezert. Jako hlavní jídlo jsem si dala rýži s mořskými plody – byla opravdu vynikající, ale protože jí bylo prostě moc (ještě v kombinaci s ostatními chody), rozhodla jsem se, že to nedojím a nechám si zbytek zabalit domů. No a hodilo se – dneska prší a nechce se mi jít nakupovat a aspoň jsem měla oběd. ☺ Úplně nejlepší byl ale dezert – dala jsem si brownies se zmrzlinou a myslím, že jen z tohoto dezertu jsem musela přibrat pět kilo. Asi v tom Riu budu muset hodně chodit po svých a málo jíst, abych se vrátila k normálu. :-D

Předkrm - tygří mléko... je to něco na styl "ceviche", které jsme měli už při minulé návštěvě restaurace. Akorát tentokrát pro mě Rober objednal speciálně s nulovou pikantností - pálivé jsem to opravdu nechtěla. :-) To žluté je cancha, speciální peruánská odrůda kukuřice...

Nene, to není víno, ale další peruánská specialita - už jsem úspěšně zapomněla jméno :-) - která neobsahuje žádný alkohol. V podstatě je to směs různého ovoce a právě oné peruánské kukuřice.

S brýlemi nebo bez - věčná otázka. :-))

Hlavní chod - rýže s mořskými plody. Mňam!

Dezert snad úplně předčil všechno ostatní. :-) Domů jsem šla pořádně nacpaná!!

Rober si dal flan, tedy něco jako místní pudding nebo créme brulée.

Rober mi říkal, že pro mě má nějaký dárek na rozloučenou. Přišla jsem si trapně, protože jsem pro něj nic neměla, nakonec se ale ukázalo, že to nebylo nic drahého ani luxusního – ale něco strašně moc osobního! Dostala jsem jeho čepici, kterou tu nosil hlavně na začátku. Moc mě to potěšilo a fakt si toho vážím, protože vím, že ji měl rád.

Jinak komu přijde, že se Rober ostříhal, tak má pravdu – vzal to docela radikálně, dost jsem zírala.

Vzhledem k tomu, že zítra si zajdu vyměnit peníze, koupit jídlo na cestu a sbalím si zavazadlo do Ria, už na blog v následujícím týdnu nic nenapíšu. Z Ria se vracíme příští pátek (14.července), takže buď v pátek, nebo v sobotu určitě něco napíšu. Zatím můžete sledovat třeba můj instagram nebo Facebook (i když nevím, jak moc budu fotit na mobil, vzhledem k tomu, jakou má Rio pověst z hlediska bezpečnosti). Tímto se tedy na pár dní odmlčím a ozvu se až v době, kdy už mi do odletu domů budou zbývat jen dva týdny.

Krásný červenec!

P.S.: Včera večer jsme s Jirkou začali koukat na Evitu. Bohužel jsme ji nedokoukali, protože jsem z večeře přišla až v 10 a film má přes dvě hodiny; byli jsme unavení a chtěli jsme se vyspat na test. Z té zhruba hodinky, co jsme zatím viděli, můžu usoudit, že zaprvé Madonna není Evitě vůbec podobná – což o to, to by ještě šlo, ale co mi vadí víc – historické události jsou ve filmu brány tak trochu s přílišnou lehkostí (například při probíhajícím převratu si Perón zpívá…). No, vím, že je to muzikál, který slouží hlavně k pobavení, takže si myslím, že si zbytek filmu určitě užiju. A stejně se těším hlavně na písničku Don’t Cry For me, Argentina. ☺ Ta mě dojme naprosto pokaždé – nikdy nezapomenu, jak nám jí v autobuse pouštěli, když jsme se blížili k ledovci Perito Moreno a když jsme ho poprvé za zatáčkou zblízka spatřili, zrovna začal refrén. Jsem dojímací typ a takové okamžiky na mě hodně působí. ☺

Tady, kdybyste měli zájem, odkaz na Don't Cry For Me, Argentina od Madonny. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=XYymFWsBxk0