Po
několikadenní pauze se opět hlásím z Buenos Aires! Je deštivý den, venku
je sotva deset stupňů a člověk by řekl, že počasí je takové ospalé a nálada
nemůže být jiná než pod psa. Opak je ale pravdou – protože jsem minulý týden
strávila v prosluněném Rio de Janeiru, jsem nabitá sluníčkem, energií a
dobrou náladou.
Jak už je u
mě tak trochu zvykem, po návratu z výletu začnu vše popisovat „odzadu“ –
tedy od posledního dne. Vyprávění tedy začnu včerejší cestou z Rio de
Janeira do Buenos Aires. Včera jsem si užila krásný den na pláži, opalovala
jsem se (a jak jsem později ve sprše zjistila, docela jsem se spálila!) a
koupala se na světoznámé Copacabaně a vše nasvědčovalo tomu, že konec dovolené
v Riu si opravdu užijeme. Kolem čtvté hodiny jsem se z pláže vrátila
do našeho hostelu a na pátou jsme měli domluvený odvoz taxíkem zpět na letiště.
Taxík přijel dokonce o něco dřív, už ve třičtvrtě na pět; říkala jsem si, že do
šesti budeme krásně a s přehledem na letišti. Usuzovala jsem tak podle
toho, že cesta z letiště do hostelu nám pár dní předtím trvala necelou
půlhodinku. Ovšem ouha! Nedošlo mi, že je pátek večer a celé město bude zacpané
auty. Cesta na letiště nám tak včera nakonec zabrala dvě a půl hodiny (!), i
když je letiště od hostelu vzdálené necelých 30 kilometrů. Řidič dokonce podle
navigace měnil trasu s ohledem na dopravní situaci ve městě a bylo mi
jasné, že jede „naslepo“ a místa, kterými jsme projížděli, ani nezná (ani se
nedivím – jeli jsme podivnými tmavými favelami a skoro bych řekla, že některá
místa připomínala polní cestu). Na letiště jsme nakonec dorazili po sedmé
hodině s tím, že máme ještě dvě hodiny do odletu. Sice se v těchto
koutek světa doporučuje na mezinárodní lety dorazit už s tříhodinovým
předstihem, nakonec se ale ukázalo, že ony dvě hodinky bohatě stačí. Ještě jsem
měla čas pobýt půlhodiny na letištní wifi, než jsme nastupovali do letadla.
Let s
brazilskou společností Gol probíhal v poklidu, dokonce se mi podařilo na
chvíli usnout a světe div se – nevím, co se se mnou děje – z nabídky palubních
nápojů jsem si spontánně vybrala kafe! Měla jsem totiž pocit, že jsem unavená a
něco na mě leze, a chtěla jsem si dát čaj – steward mi ale odvětil, že jediným
horkým nápojem, který nabízejí, je káva. Tak jsem si dala kafe s cukrem
(za posledních několik dní už poněkolikáté) a mám tak trochu obavu, že nakonec
kafe ještě začnu dobrovolně pít. Během letu mě naštěstí nepronásledovaly ani
střevní potíže, které jsem si přivodila poslední den pobytu – asi špatnou
kombinací jídla (dala jsem si například hranolky se zmrzlinou) – a kolem jedné
hodiny ráno jsme přistávali na buenosaireském letišti Ezeiza. Na blogu jsem už
zmiňovala, že toto letiště zrovna dvakrát nemusím – a včera se opět ukázalo, že
mám důvod. Když jsme prošli migračními procedurami a vyzvedli si zavazadlo,
došli jsme na zastávku, ze které jezdí autobus číslo 8 přímo do centra Buenos
Aires. V tu dobu bylo půl druhé ráno a já jsem se opravdu moc těšila do
postele. Autobus ale nakonec přijel až ve třičtvrtě na čtyři!! Byla mi
nehorázná zima a cestou do centra jsem v autobuse poklimbávala. Po návratu
do Graduada jsem si hned dala teplou sprchu (dost mi chyběla – v hostelu
v Riu totiž tekla jen vlažná voda – alespoň na moje vysoké nároky vlažná),
zapli jsme topení a v šest hodin jsem se dostala do postele.
Spala jsem
ovšem jen do půl 11 a od té doby už jsem zase na nohou. Mám tu hromadu
nevypraného prádla, se kterým se musím popasovat, stáhla jsem si do počítače
fotky a pustila jsem se do blogu. Zároveň si chci ještě odpočinout před
večerem, protože v půl deváté nás s Jirkou vyzvedne kamarádka Geraldine
se svojí přítelkyní Juliette a půjdeme do pizzerie Guerrin. Geraldine totiž
pojede s Juliette na pár dní do Bariloche (oblíbené letovisko na severu
Patagonie) a až se vrátí, budeme s Jirkou zrovna v Saltě. A až se
vrátíme ze Salty, Geraldine už bude doma v Kolumbii. Dnes večer mě tedy
čeká další smutné loučení! Smůla je, že jsem si dopoledne koupila ingredience
na pizzu, protože měli v Cotu zlevněný podklad na pizzu. A až poté mi Geral
napsala, že jdeme večer do pizzerie. Rozhodla jsem se ale, že si pizzu přesto
udělám a v pizzerii si dám jen pití a nějaký dezert.
Možná se vám
zdá, že dnešní článek se trochu vymyká svému nadpisu – ano, o Rio de Janeiru
zatím opravdu moc nebyl. Nenechte se ale mýlit – v následujících čtyřech
dnech pro vás chystám několik článků o našem pobytu. Máte se rozhodně na co
těšit, protože jsem fotila jako divá a většina fotek se tady na blogu objeví. :-) A kdo by byl hodně nedočkavý, může
se zatím podívat na půlhodinový dokument České televize Na cestě po Rio de
Janeiru, který uvádí Miroslav Donutil a Jiří Bartoška. Já sama jsem se na něj
dívala už asi před dvěma měsíci a pak také jeden večer v Riu, abych si
urovnala v hlavě, co všechno už jsme navštívili.
A jako malou
ochutnávku přidávám tři koláže z aplikace PhotoCollage, kterou jsem si
nedávno instalovala do mobilu. Jsou na ní moje oblíbené vyhlídky v Riu,
shrnutí mých nejhezčích fotek po druhém dni a jedna koláž je také věnována
Frantovi, aby věděl, že už zbývá jen 17 dní do doby, než se zase uvidíme. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat