Druhý výlet,
který mířil opět do provincie Jujuy na úplném severu Argentiny, kousek od
hranice s Bolívií, se nazýval Humahuaca. Během výletu jsme projeli údolí
Quebrada de Humahuaca, které je zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Quebrada
ve španělštině znamená zlom – je to právě seizmická aktivita v této části
Argentiny, která umožnila vytvoření takových přírodních úkazů, jakým je třeba
právě Quebrada de Humahuaca; litosferická deska Nazca se v těchto místech
podsouvá pod jihoamerickou desku, což je příčinou mnohých zemětřesení
v této oblasti (zem se tu chvěje několikrát denně, i když necitelně;
několikrát za rok je třesení silnější – lidem se třese postel a nádobí
v policích – ale podle našeho průvodce jsou tu lidé na zemětřesní tak
zvyklí, že už kvůli tomu z postele ani nevstávají).
Náš výlet
jsme začali ve vesnici Purmamarca, kterou jsme navštívili i v rámci
předchozího výletu o den dříve. Purmamarca je malá vesnička se zachovalou
architekturou, jejíž střed tvoří náměstí, které se v nedávné době
proměnilo v jedno velké tržiště – koupíte tu různé látky, poncha, oblečení
a podobně. Jak sám průvodce řekl, většina zboží není ruční výroby, ale jedná se
o průmyslové výrobky dovezené z Bolívie a Peru. Největší atrakcí vesnice
je ale hora Cerro de los Siete Colores – Kopec sedmi barev – podle mě má ale
tato hora barev mnohem víc, určitě se všech nedopočítáte. Stejně jako
v celé Quebradě je i tady důležité, ve které části dne vesnici navštívíte:
předchozí den jsme tu byli až odpoledne, takže barvy hory vůbec nevynikli, když
ale přijedete ráno, jako jsme to udělali tentokrát, hora opravdu začne svítit
všemi barvami… pro mě jedna z nejúžasnějších scenérií v Argentině a
rozhodně jeden z nejsilnějších momentů za celý týden v Saltě. ☺ Nejhezčí výhled na horu budete mít
z kopečku, na který je přístup jen přes obydlí jedné paní, která začala
dokonce vybírat vstupné – jenom 5 pesos, které nikoho nezabijí (je to asi 7
korun), ale jí přinesou docela slušný výdělek. Podle průvodce prý vesnička
Purmamarca začala paní vyměřovat daně. ☺
Všude v Purmamarce (ale i dalších vesnicích v Quebradě de Humahuaca) jsme viděli spoustu zboží k prodeji...
Starý strom algarrobo (tento název už znám, setkala jsem se tu s ním několikrát, ale jaký je jeho překlad do češtiny, to nevím).
Nápis, že Quebrada de Humahuace je "Patrimonio de la Humanidad" - tedy dědictví lidstva - ve španělštině se takto běžně označují památky UNESCO.
Já a mapa mé nejoblíbenější země na světě :-))
Historické Cabildo.
Malý kostelík na náměstíčku v Purmamarce
Všude samá komerce...
Další naší
zastávkou bylo místo, kterým prochází obratník Kozoroha (španělsky Tropico de
Capricornio). Jak asi víte, obratník Kozoroha leží přibližně na 23 stupních
jižní šířky (na severní polokouli je jeho ekvivalentem obratník Raka – tady
musím upozornit, že jsem našla chybu ve svém knižním průvodci po Argentině –
ten právě píše, že tudy prochází obratník Raka, což je nemožné, když se
nacházíme na jižní polokouli). Podle wikipedie (ano, to už není z mojí
hlavy ☺) je právě obratník Kozoroha nejjižnější
rovnoběžkou, kde slunce může být v zenitu (v době zimního slunovratu, 21.
června). V okolí obratníku Kozoroha se nachází pásmo pouští (stejně jako
na severní polokouli v okolí obratníku Raka) – hlavně poušť Atacama
v Chile, Kalahari v Africe a také pouště na území Austrálie. Protože
na jižní polokouli je souše mnohem méně než na polokouli severní, wikipedie
uvádí zajímavost, že jen čtyři státy na světě leží kompletně na jih od
obratníku Kozoroha: Lesotho, Svazijsko, Nový Zéland a Uruguay. Hlavní města
mají na jih od obratníku Kozoroha ještě Argentina (Buenos Aires☺), Austrálie, Botswana, Chile,
Jihoafrická republika, Mosambik a Paraguay a přímo na obratníku leží největší
brazilské město Sao Paulo. Člověk se z té wikipedie občas dozví opravdu
zajímavé informace! ☺
Dále jsme se
zastavili na půl hodiny v místě, kde jsme si mohli prohlédnout ruční
výrobu keramiky, kterou jsme si následně mohli zakoupit (nebyla vůbec drahá a
byla opravdu pěkná – ale jak povezu keramiku domů, to nevím, takže jsem si
raději nic nekoupila). U obchodu byla velká socha lamy a také několik živých
lam. ☺
Cílem výletu
bylo městečko Humahuaca, které leží na konci soutěsky. V tomto městečku byl
nejdřív naplánovaný již v předchozím článku zmiňovaný hodinový oběd –
tentokrát jsme se ho s Jirkou zúčastnili, protože jsme chtěli ochutnat
lamí maso. Lamu tu potkáte úplně všude – na suvenýrech, jako sochu i živé lamy
– tak jsme ji chtěli mít i na talíři. Za 200 pesos jsme dostali předkrm (místní
empanádu a čočku s quinoou), hlavní chod (dali jsme si lamu na hořtici
s bramborama) a dezert (vybrala jsem si hrušku ve sladké polevě).
K pití jsem si dala jen vodu. Asi víte, že nejsem úplně masový typ, lama
mi ale opravdu chutnala – řekla bych, že připomínala kuře nebo slepici (maso
bylo bílé a nebylo tlusté). Lama je prý zdravá, protože neobsahuje téměř žádný
cholesterol. Den předtím už jsme vyzkoušeli lamí salám, který ale chutnal jako
každý jiný salám. ☺
lamí salám z předchozího dne :-)
Na obědě
jsme se seznámili s párem, který v autobuse seděl vedle nás –
Federico a Carla z Buenos Aires. Jsou zhruba v našem věku (Federico
říkal, že je mu 24, Carla je možná trochu starší, protože už dokončila školu –
oba studovali práva) a bydlí v Buenos Aires. Hodně se zajímali o Českou
republiku a hlavně Carla se nadchla, že by se mohli za námi přiletět podívat.
Oba jsou asi docela bohatí, protože v Saltě byli ubytováni v hotelu
Sheraton (velmi drahý hotelový řetězec) a celkově nám přišlo, že docela
utráceli. Povídali jsme si u oběda, pak ještě několikrát během výletu a hlavně
celé dvě nebo tři hodiny v autobuse cestou domů. Dohodli jsme se, že se
sejdeme ještě před naším odletem domů v Buenos Aires, což by tedy mělo být
nejspíš zítra nebo pozítří, protože v neděli už se hodlám celý den balit. ☺ Federico mě opravdu překvapil svými
znalostmi – například sám věděl, že v Česku nemáme euro, ale českou
korunu! Klobouk dolů, spoustu lidí tu ani neví, že Česká republika existuje,
případně si stojí za tím, že jsme Čechoslováci. ☺
Po obědě
jsme ještě měli čas prohlédnout si město. Bylo opravdu teplo – na pocit třeba
30 stupňů, i když ve skutečnosti možná o něco míň – a jasná obloha bez mráčku
(která nám vydržela, až na poslední den v Saltě, celý pobyt; prší tu totiž
hlavně v létě, tedy v lednu a v únoru).
Kostel na náměstí, ve kterém se nesmělo fotit.
Cabildo
Nezmínila
jsem, že v Humahuace nesmí průvodcovat extern průvodci – hned po příjezdu
do města nám byl tedy přidělen průvodce Javier, který je místní a podle toho
zní i jeho španělština. Nejdřív jsem mu prakticky nerozuměla, po čase jsem si
zvykla; byla jsem z toho trochu vyvedená z míry, protože jsem
„našemu“ průvodci rozuměla všechno. Federico a Carla mě ale pak uklidnili, že
vlastně ani oni mu skoro nerozumí; je to zvláštní, když jsou z jedné země. ☺ Jak naši noví kamarádi řekli (a
všimne si toho úplně každý, kdo není slepý), lidé z Buenos Aires toho mají
mnohem víc společného například s Uruguayci než s obyvateli severní
Argentiny; tam už se cítíte jako v Peru nebo v Bolívii – populaci
tvoří z větší části indiáni, jejich španělština je hodně vzdálená od té
z Buenos Aires a tradice a oblečení také připomínají spíš Bolívii. Stejně
tak příroda.
Při zpáteční
cestě jsme udělali půlhodinovou zastávku ve vesnici Tilcara. Ta je známá hlavně
svojí pevností (zvanou „pukará“), která je nejdůležitějším archeologickým
nalezištěm v této oblasti; pro běžného turistu, který se zajímá hlavně o
krásné pohledy, je důležité, že jsou odtud hezké rozhledy po okolí, dají se tu
pořídit pěkné fotky a všude jsou roztroušené obrovské kaktusy. Půlhodinka tu
sice byla žalostně málo – toto místo by si, stejně jako Saliny, zasloužilo
aspoň hodinu – takže jsme všechno spíš tak prolétli, ale stejně se mi tu moc
líbilo. Nahoře na pevnosti najdete majestátní pyramidu, která ale jako jediná
není původní – na první pohled je vidět, že je moderní a nově vystavěná a jsou
v ní uloženy ostatky archeologů, kteří na tomto místě bádali. Zajímavé je
asi i samotné městečko Tilcara, které jsme už ale neprohlédli, protože na to
zkrátka nebyl čas; vzdálenosti jsou tu velké (zrovna na tomto výletě jsme za
den urazili 520 kilometrů) a míst k navštívení a k zastavení na
vyfocení je tu nepřeberné množství. Navíc, jak sám průvodce upozornil, Tilcara
není oproti Humahuace nebo Purmamarce tak hezká, protože tu neexistuje zákon
chránící původní architekturu, a tak tu mezi zachovalými domy rostou nové,
moderní budovy, což je opravdu škoda (všimli jsme si toho už jen letmým
průjezdem městečkem). Průvodce nám dal tedy na výběr, že můžeme buď navštívit
městečko, nebo pevnost – všichni souhlasili s pevností, i když se do ní
platil vstup 50 pesos (a to navíc pro Argentince – cizinci bez výjimky platili
100 pesos, ale asi jsme nevypadali jako cizinci – řekla jsem „jedna vstupenka,
prosím“ a automaticky jsem platila 50 pesos…).
Úplně na
závěr jsme zastavili na vyhlídce na takzvanou Malířovu paletu, tedy horský
útvar, který při správném světle také hraje všemi barvami. Pro pěknou fotku to
zrovna ideální místo nebylo – výhled kazily různé dráty a elektrické vedení –
ale když už jsme tam zastavili, tak sem tu fotku dám. ☺
Kdybych
opravdu měla zvolit jednu exkurzi, která se mi líbila nejvíc, asi by to byla
právě tato. Sednul mi průvodce, dobře jsme se najedli na obědě, potkali jsme
fajn lidi a viděli nádherná místa. Nicméně, jak říkám, vyzdvihla bych spíš
jednotlivá místa než celé exkurze.
Žádné komentáře:
Okomentovat