Každý den
jsme se v Riu vzbudili se sluníčkem již vysoko na obloze, kromě jediného
dne – středy, kdy jsme po vstupu na terasu zjistili, že město svírá poměrně
hustá mlha. Naše plány to ale nezhatilo, protože jsme stejně chtěli navštívit
botanickou zahradu, na kterou hezké počasí až tak není potřeba. Do zahrady jsme
šli od nás z hostelu pěšky, což nám zabralo dobrou hodinku. Procházeli
jsme kolem jezera, které je v Rio de Janeiru asi tou úplně
nejlukrativnější zónou (někde jsem četla, že je to dokonce třetí nejdražší
místo k životu v celé Latinské Americe). Dala jsem si tu kokos, který
mi tak zachutnal, že jsem ho v Brazílii ochutnala celkem čtyřikrát – a i
na jeho ceně bylo znát, že jsme v bohaté oblasti: šest reálů místo tří,
které jsem zaplatila na pláži první den (i když nutno dodat, že na většině míst
jsem pak kokos viděla spíš za pět reálů, ty tři reály byla asi výjimka).
V jednom
malém parčíku u jezera jsme si museli udělat fotopauzu – jeden ze stolů
k odpočinku totiž okupovali papoušci ary a také jeden tukan, kteří
sezobávali zbytky jídla. V Riu prostě na každém kroku cítíte, že jste ve
městě a zároveň v pralese!
Do botanické
zahrady jsme jako studenti platili poloviční vstupné (7,5 reálů místo 15). V zahradě
jsme nakonec strávili skoro tři hodiny, což mě opravdu překvapilo – původně
jsme počítali tak s hodinkou, hodinkou a půl. Zahrada je opravdu rozsáhlá
a neustále je co fotit, co pozorovat a kde odpočívat. Pro mě určitě
nejzajímavější částí byly palmové aleje – palmy jsou mým oblíbeným námětem na
focení a tady se nacházely doslova na každém kroku! Kromě palem mě zaujala také
japonská zahrada nebo orchideárium. Když jsem byla unavená, dala jsem si za 8
reálů malou pizzu ve stánku s občerstvením (Jirka za celý den obědval
jenom sušenky – nechápu, jak mohl nemít hlad, jak tvrdil, ale spíš je to tím,
že je to takový „strýček skrblík“ – je mu hodně líto utratit jakýkoliv peníz
navíc. Já ale nechci žaludeční vředy a další podobné problémy, takže se snažím
jíst pravidelně – alespoň třikrát denně, když jsme na výletě, i když běžně jím
třeba i šestkrát denně).
Na konec
tohoto článku, který je tak trochu o přírodě, dám také fotky opiček, které nás
v Riu otravovaly také na každém kroku – ať už na cukrové homoli nebo u
Krista. Všude jsou upozornění, že opičky nemáme krmit – narušilo by to
rovnováhu ekosystému a opičky by navíc mohly přenášet nemoci. I tak ale někteří
opičky krmili, což mi alespoň dalo prostor vyfotit opici, jak jí z lidské
ruky. :-) Je vidět, že jsou zvyklé na turisty a
někdy jsou opravdu dost drzé (i když nosáli „coatí“ na vodopádech Iguazú mi
vadili daleko víc).
P.S:
Momentálně je v Buenos Aires strašná zima – tři stupně, zataženo a
nepříjemný vítr. Do toho jsem nastydla a včera jsem určitě měla i teplotu –
takže při psaní blogu poctivě piju čaj, inhaluji horkou vodu a beru paralen. Ve
středu odlétáme do Salty, takže se do té doby nutně musím uzdravit!! A ode
dneška přesně za dva týdny už odlétáme úplně domů – při téhle zimě můžu říct,
že se už opravdu těším. :-) Sice to bude znamenat konec blogu – i přes přání některých
z vás v něm dál pokračovat nebudu – ale jak se říká, něco končí a
něco hezkého zase začíná. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat