Poslední článek

Milí čtenáři,

dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek pojmenovat. Nakonec jsem se rozhodla pro úplně jednoduchý název – Poslední článek. Blogu jsem se uplynulých šest měsíců věnovala ostošest, ale můj čas v Argentině se nachýlil a tak vám sděluji, že právě stošestý článek je definitivně tím posledním.

Když jsem Slunce, maté, tango začínala psát, myslela jsem si, že vás budu nepravidelně informovat o tom, jak se mi tu žije, maximálně jednou týdně, jednou za dva týdny. Nakonec jsem v průměru psala častěji než jednou za dva dny. A vy jste přesto zarputile četli a mnozí z vás se mnou došli až k tomuto poslednímu článku… děkuji všem, že jste mi věnovali čas, že jste mě zahrnovali svými dotazy a třeba jste měli částečně i pocit, že jste tu vlastně tak trochu se mnou.

Asi se ode mě teď čeká, že svých více než 170 dní v Argentině nějak zhodnotím. Napsala jsem toho už tolik, že mi došly slova, ale přesto se o to pokusím! Tak především… zkusit si žít v jiné zemi, ať už je to Argentina, nebo třeba Slovensko, je prostě obrovská životní lekce. Troufám si říct, že za uplynulých 23 let jsem se toho nenaučila tolik jako za posledních šest měsíců. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe, zjistila jsem, že peníze mají svou hodnotu, že úhledné vyprané hromádky prádla do skříně samy nenaskáčou a jídlo na stole se také neobjeví jen tak. Poznala jsem desítky nových lidí, procestovala několik krásných míst, třináctkrát letěla letadlem, naučila se nepřeberné množství nových slovíček (a definitivně zapomněla španělský přízvuk, který jsem deset let tak usilovně trénovala), jednou mě okradli, mnohokrát jsem brečela steskem. Ale všechny ty zkušenosti za to stály a až se bude v pondělí ve 13:20 z buenosaireského letiště odlepovat Boeing 777 směrem do Londýna, budu v něm sedět, koukat na město pode mnou a říkat si, že právě v těchto ulicích jsem prožila možná nejlepší půlrok svého života.

A protože žít jenom ze vzduchu se nedá, určitě vás zajímá, kolik mě celé tohle dobrodružství vlastně stálo. Celkovou sumu z hlavy určitě dohromady nedám (i když jsem si každý, i ten nejmenší výdaj zapisovala do tabulky v excelu a po návratu domů určitě budu všechno pečlivě propočítávat), ale odhadem jsem tu včetně letenky, bydlení a cestování nechala asi 180 000 Kč. Z této částky mi 75 000 přispěla škola, které za to samozřejmě patří velký dík, a zbytek šel z mé kapsy – měsíce pilného doučování studentů po večerech, pilné studium a z něj pramenící prospěchová stipendia mi umožnily, že jsem si sen studovat v zahraničí splnila z vlastní kapsy.

Argentina asi není zemí, kde bych si uměla představit žít napořád. Je to země zmítaná obrovskými sociálními rozdíly, ekonomickými problémy, ukrutnou byrokracií a neuchopitelnou nejistotou, co bude zítra. Je to země, která vyhlásila největší státní bankrot v historii světa, země, kde jeden rok jízdenka na autobus stojí 3 pesa a hned další rok 6 pesos. Ale je to také země tanga, země nejlepšího masa na světě, nejvyšší hory v Americe, nejúžasnějších vodopádů a nejfotogeničtějšího ledovce na světě. Země, kam se budu vždycky ráda vracet.

A protože už přes slzy nostalgie nevidím na obrazovku a píšu poslepu, je čas, abych se rozloučila i s vámi, mými skvělými čtenáři! Se spoustou z vás se brzy uvidím, a to pro mě bude asi tou největší náplastí na stesk, který po Argentině určitě budu cítit.

Adiós, Buenos Aires. Bylo mi tu dobře.