Let OY 856

Po krátké odmlce se opět hlásím na Slunci, maté, tangu. ☺ Dneska (podle českého času tedy už včera) jsme přiletěli ze Salty, kde jsme si užili nádherný týden plný cestování. Dnešní článek chci ale věnovat hned prvnímu dni – tedy 19. červenci, který byl doslova hororový a dokonce jsem si chvíli myslela, že se do Salty vůbec nepodíváme.

Náš let se společností Andes, označený číslem OY 856, který mířil do Jujuy s mezipřistáním v Saltě (kde jsme vystupovali my), byl naplánován na 17:50. Protože jsme zvyklí na dopravní zácpy v centru Buenos Aires a nechceme nic riskovat (viz stres z odletu z Rio de Janeira před dvěma týdny, jak jste si mohli přečíst v jednom z minulých článků), vyjeli jsme na letiště Jorge Newberyho (městské letiště v Buenos Aires určené zejména pro domácí lety) už kolem druhé hodiny odpoledne. Na letiště jsme přijeli v poklidu před třetí hodinou a hned jsme šli směrem k odbavovacím přepážkám. V tom nás ale překvapila informace na tabuli o odletech – náš let byl přeprogramován na 23:45, tedy bude mít šest hodin zpoždění! V první chvíli se nás zmocnilo zoufalství, nakonec jsme se ale rychle rozhodli jednat – na radu kamarádky Růži jsme si u okýnka společnosti Andes vyzvedli potvrzení o zpoždění letu, které se bude hodit k pozdější reklamaci (společnost vám takové potvrzení nedá automaticky, takže kdo neví, jak to chodí, potvrzení nedostane a při pokusu o reklamaci má později smůlu). Protože byly teprve tři hodiny, měli jsme neuvěřitelných 9 hodin času; namíchla nás informace, že odbaveni můžeme být nejdříve v 8 hodin večer, tedy měli jsme pět hodin vydržet na letišti i se zavazadly (kdyby nás odbavili hned, mohli jsme se třeba jít projít mimo letiště, protože venku bylo hezky).

Čekání nakonec nebylo tak strašné – v kiosku jsem si koupila sudoku (za 60 pesos, tedy asi 85 Kč – nic moc cena, ale nuda je zlá). Navíc jsem měla plně nabitou powerbanku a na letišti je wifi zdarma, takže jsem si psala s několika lidmi (než šli v ČR všichni spát) a nějak jsem se zabavila. V osm hodin jsme se odbavili (respektive až kolem půl deváté – všichni šli na odbavení naráz a lidé čekající na odbavení rázem vytvořili půl kilometru dlouhého „hada“ přes celou odbavovací halu) a dostali jsme voucher na jídlo v jedné z restaurací na letišti. Výběr byl ze tří jídel – řízek, burgr, pizza (žádná zdravá varianta :-D). Vybrala jsem si burgr a docela jsem se najedla (i když jsem vůbec neměla hlad).

Blížilo se půl dvanácté a my jsme za sebou už dávno měli bezpečnostní kontrolu; na tabuli s odlety ale zatím vůbec nesvítila číslo gatu, ze kterého budeme odlétat. Bylo jasné, že odlet ve 23:45 se nekoná; čas odletu se neustále posouval, nejprve na 23:55, 0:30, 0:50 a potom už údaje radši nebyly aktualizované vůbec. Navíc jsme nedostali žádné informace o tom, co se s letadlem děje a co se bude dít s námi; všichni už byli dost otrávení a unavení a spoustu lidí začalo útočit na chudáka pracovníka Andes (ano, je mi jasné, že on za zpoždění skutečně nemohl), který už měl být tou dobou dávno doma, jak sám řekl. Nakonec jsme nastoupili do letadla kolem 3. hodiny ráno (zpoždění tedy nabralo 9 hodin a my jsme na letišti čekali už 15 hodin).

Musím podotknout, že společnost Andes létá s velmi podivnými letadly – nejsou to ani Boeingy, ani Airbusy, ale jakési podivné McDougnelly (nebo jak se ty letadla jmenují!). Motory mají až úplně vzadu na konci letadla a na první pohled stroje nevypadají úplně moderně. První zvláštní informace přišla z kokpitu ještě před vzletem – kapitán se nijak zvlášť neomlouval za zpoždění, ale žádal nás, abychom se všichni během letu „chovali dobře“ (doslovný překlad), aby nenastaly žádné problémy a mohli jsme v klidu přistát v Saltě. Věta, která mi utkvěla v hlavě, zněla, že „pokud se nebudeme muset vrátit na Aeroparque v Buenos Aires, doletíme do Salty za dvě hodiny“. Kdo tohle říká?! V životě jsem v letadle od pilota nic podobného neslyšela. Protože jsem byla unavená, nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost a během letu jsem dokonce usnula (a odmítla jsem nabídku nápojů od letušek, které mě vzbudily i přes mojí snahu dospat spánkový deficit).

Asi po hodině (dle mého odhadu) se znovu ozval kapitán – myslela jsem si, že bude jako obvykle hlásit, že jsme zahájili sestup na letiště v Saltě. Jenže ouha! Kapitán nám oznámil, že zahájil nouzový návrat na letiště v Buenos Aires – kvůli nějaké technické vadě, kterou později po přistání specifikoval jako nemožnost nabrat dostatečnou výšku (nevím, kvůli čemu – tomu jsem až tak nerozuměla). A protože je letiště v Saltě obklopeno horami, nebyl by dobrý nápad pokračovat v letu (i když řekl, že si myslí, že by to od něj nebyla úplná ztráta zodpovědnosti). Musím říct, že hůř jsem se v letadle ještě necítila – unavená, po 12 hodinách čekání, s vědomím, že další den v 7 hodin ráno nám začíná celodenní náročná exkurze v Saltě a navíc v letadle, které má poruchu. V tu chvíli jsem nás už doopravdy viděla v seriálu Letecké katastrofy a každý zvuk letadla jsem poslouchala paranoidně se zvýšenou pozorností.

Nakonec jsme přece jen v pořádku přistáli a vrátili se do odletové haly v Buenos Aires. Všichni už byli dost rozladění a zaměstnanci letiště o nás nejprve vůbec nevěděli, že jsme se vrátili! Řešilo se, co bude dál – nejdřív jsme čekali na zavazadla, protože to vypadalo, že už nikam nepoletíme, asi po hodině nebo dvou nám bylo řečeno, že zavazadla se rovnou přeloží do nového letadla, které se pro nás připraví. Nový let do Salty vzlétl z Buenos Aires až v 8 hodin ráno (tedy se čtrnáctihodinovým zpožděním). Let už sice probíhal bez problémů, namíchlo mě ale, že kapitán na konci děkoval, že jsme se všichni dobře a zodpovědně chovali – my ano, ale společnost Andes?! Neosočuji kapitána, že se s letadlem vrátil na letiště, létání nerozumím a určitě udělal to, co v tu chvíli považoval za správné – našli se i lidi, co ho slovně napadali, proč ten let ksakru nedokončil. Co mě zaráží, je, že podle informací od kapitána posádka na letišti byla už v deset hodin večer a přesto se stejná posádka účastnila i druhého letu v osm hodin ráno. A to jsem dva dny předem koukala na Letecké katastrofy s názvem „Únava pilota“.

Andes určitě není společnost, která by splňovala nejpřísnější bezpečnostní předpisy. Jeden příklad za všechny: během celého letu byly dveře do pilotní kabiny dokořán!! V době, kdy se v Evropě mluví o co nejlepším zabezpečení kokpitu, můžete se společností Andes celý let pozorovat, jak kapitán popíjí maté a minimálně půlku letu s ním klábosí letuška v kokpitu… pro mě celá tahle zkušenost znamená, že až se příště vrátím do Argentiny, klidně si i připlatím za let s národní společností Aerolíneas Argentinas, které patří dle nestranného hodnocení k nejbezpečnějším aerolinkám na světě. NIKDY VÍCE ANDES!!!

P.S: Protože se nenecháme vodit za nos, zašli jsme v Saltě do kanceláře společnosti Andes s žádostí o proplacení exkurze, kterou jsme kvůli zpoždění letu museli přesunout na jiný den a znovu ji zaplatit. Pracovník v pobočce nevypadal, že by se mu do řešení celé situace chtělo, a nakonec nás odkázal na pobočku na letišti v Buenos Aires, kam jsme šli dneska hned po přistání (zpáteční let se naštěstí obešel bez problémů). Po půlhodinovém čekání ve frontě nám pracovnice Andes oznámila, že ona není ta, která s námi tento problém může řešit a dala nám email na člověka, který takové věci vyřizuje. Tak se ptám – proč nám ten email nemohl dát už ten člověk včera v Saltě? Tohle úplně nesnáším – každý vám řekne něco jiného, byť ti lidé pracují pro stejnou společnost. Jestli nakonec peníze za exkurzi dostaneme, nebo ne, je ve hvězdách, každopádně počítám s tím, že to bude trvat ještě dlouho. Obrníme se ale trpělivostí a nenecháme se sebou manipulovat! Mimochodem, jedná se o 900 pesos na osobu, tedy asi 1300 Kč na osobu. Zároveň budeme žádat proplacení jedné noci v hostelu, kterou jsme kvůli zpoždění nevyčerpali, ale zaplatili.

V den příletu jsem si zpříjemnila život empanádami, které jsem našla prodávat výhodně za 90 pesos jeden tucet (empanády se tu často prodávají po tuctech). :-)