Poslední článek

Milí čtenáři,

dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek pojmenovat. Nakonec jsem se rozhodla pro úplně jednoduchý název – Poslední článek. Blogu jsem se uplynulých šest měsíců věnovala ostošest, ale můj čas v Argentině se nachýlil a tak vám sděluji, že právě stošestý článek je definitivně tím posledním.

Když jsem Slunce, maté, tango začínala psát, myslela jsem si, že vás budu nepravidelně informovat o tom, jak se mi tu žije, maximálně jednou týdně, jednou za dva týdny. Nakonec jsem v průměru psala častěji než jednou za dva dny. A vy jste přesto zarputile četli a mnozí z vás se mnou došli až k tomuto poslednímu článku… děkuji všem, že jste mi věnovali čas, že jste mě zahrnovali svými dotazy a třeba jste měli částečně i pocit, že jste tu vlastně tak trochu se mnou.

Asi se ode mě teď čeká, že svých více než 170 dní v Argentině nějak zhodnotím. Napsala jsem toho už tolik, že mi došly slova, ale přesto se o to pokusím! Tak především… zkusit si žít v jiné zemi, ať už je to Argentina, nebo třeba Slovensko, je prostě obrovská životní lekce. Troufám si říct, že za uplynulých 23 let jsem se toho nenaučila tolik jako za posledních šest měsíců. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe, zjistila jsem, že peníze mají svou hodnotu, že úhledné vyprané hromádky prádla do skříně samy nenaskáčou a jídlo na stole se také neobjeví jen tak. Poznala jsem desítky nových lidí, procestovala několik krásných míst, třináctkrát letěla letadlem, naučila se nepřeberné množství nových slovíček (a definitivně zapomněla španělský přízvuk, který jsem deset let tak usilovně trénovala), jednou mě okradli, mnohokrát jsem brečela steskem. Ale všechny ty zkušenosti za to stály a až se bude v pondělí ve 13:20 z buenosaireského letiště odlepovat Boeing 777 směrem do Londýna, budu v něm sedět, koukat na město pode mnou a říkat si, že právě v těchto ulicích jsem prožila možná nejlepší půlrok svého života.

A protože žít jenom ze vzduchu se nedá, určitě vás zajímá, kolik mě celé tohle dobrodružství vlastně stálo. Celkovou sumu z hlavy určitě dohromady nedám (i když jsem si každý, i ten nejmenší výdaj zapisovala do tabulky v excelu a po návratu domů určitě budu všechno pečlivě propočítávat), ale odhadem jsem tu včetně letenky, bydlení a cestování nechala asi 180 000 Kč. Z této částky mi 75 000 přispěla škola, které za to samozřejmě patří velký dík, a zbytek šel z mé kapsy – měsíce pilného doučování studentů po večerech, pilné studium a z něj pramenící prospěchová stipendia mi umožnily, že jsem si sen studovat v zahraničí splnila z vlastní kapsy.

Argentina asi není zemí, kde bych si uměla představit žít napořád. Je to země zmítaná obrovskými sociálními rozdíly, ekonomickými problémy, ukrutnou byrokracií a neuchopitelnou nejistotou, co bude zítra. Je to země, která vyhlásila největší státní bankrot v historii světa, země, kde jeden rok jízdenka na autobus stojí 3 pesa a hned další rok 6 pesos. Ale je to také země tanga, země nejlepšího masa na světě, nejvyšší hory v Americe, nejúžasnějších vodopádů a nejfotogeničtějšího ledovce na světě. Země, kam se budu vždycky ráda vracet.

A protože už přes slzy nostalgie nevidím na obrazovku a píšu poslepu, je čas, abych se rozloučila i s vámi, mými skvělými čtenáři! Se spoustou z vás se brzy uvidím, a to pro mě bude asi tou největší náplastí na stesk, který po Argentině určitě budu cítit.

Adiós, Buenos Aires. Bylo mi tu dobře.

Muzeum moderního umění a poslední empanáda

Přiznám se, že po návratu ze Salty jsem celkově unavená a špatně se mi spí. Ráno se vždycky budím docela brzy (například dneska jsem se vzbudila už v osm, i když jsem šla spát až v půl třetí) a zaplaví mě známý pocit příjemné nervozity – takový, který mám, když mám jet třeba na dovolenou. Myslím, že i když jsem pobyt tady užila, už je opravdu čas jet domů.

Poslední dny tady toho až tak moc nepodnikám – ale ve čtvrtek jsem si zašla do muzea současného umění – MACBA (Museo de Arte Contemporráneo de Buenos Aires). Zaplatila jsem studentské vstupné 40 pesos a strávila v muzeu asi hodinu (u každého obrazu jsem se na nějakou dobu zastavila – toto muzeum je mi sympatické tím, že nevystavuje tisíce obrazů, které si člověk stejně nestihne prohlédnout, ale malou ukázku ve čtyřech místnostech, která vás brzy neotráví. Oproti muzeu MAMBA, o kterém jsem psala článek „Pavoučí sítě“ a které se nachází hned vedle MACBY, jsou v MACBĚ vystaveny jen obrazy (a ne pavoučí sítě, figuríny v džínách a teniskách a podobně). Celkově se mi toto muzeum líbilo o dost víc. V jedné místnosti se mě jakýsi mladík se zrcadlovkou Nikon 5300 zeptal, jestli si mě může vyfotit, jak si prohlížím obraz (protože jsem si opravdu jeden dost zaujatě prohlížela). Svolila jsem a pak jsem ho ještě chvíli pozorovala, jak fotí, a bavila jsem se s ním o focení – řekla jsem mu, že jsem si právě koupila svou první zrcadlovku, ale že focení zatím moc nerozumím. Chvilku mi vysvětlovat, jak mění ISO, čas, clonu a podobně v různých světelných podmínkách. Pak si na mě vzal Facebook, aby mi mohl poslat fotky, které se mnou vyfotil.

Do muzea jsem jela autobusem, ale zpátky jsem se vracela pěšky. Bylo hezky (několik posledních dní v Buenos Aires svítí sluníčko a je přes 20 stupňů, takže je to občas i na tričko – i když já tak odvážná nejsem), tak jsem to vzala přes čtvrť San Telmo, Plaza de Mayo a kolem obelisku domů. V San Telmu jsem se hned naproti sošce Mafaldy zastavila v restauraci La Continental, kde už jsem jednou byla, a dala jsem si tu kousíček pizzy a jednu empanádu. Empanády tu mají opravdu výborné – tentokrát jsem si vybrala Roquefort – empanádu se sýrem a s ořechy. A moc jsem si pochutnala! Dost možná, že to byla moje poslední empanáda v Argentině… každopádně je to jedna z lahůdek, které jsem si tu zamilovala. ☺

San Telmo a pouliční ukázka tanga :-)

Nápis BA, který letos zdobí plácek u obelisku, občas mění svou podobu: tentokrát upozorňuje na dva významné klavíristy, kteří budou mít údajně koncert pod širým nebem u Teatra Colón. U nápisu se vytvořil dlouhý had na focení – já jsem ho nevystála, ale vyfotila jsem si ho i s lidmi. ☺

Večer jsme zašli do kavárny 36 Billares s Jirkou a s Juliette, která je přítelkyní naší kolumbijské kamarádky Geraldine (ta už je nyní v Kolumbii a Juliette je tu pár dní sama). V 36 Billares už jsem byla jednou sama a jednou s Barčou a nepřijde mi to tam drahé a přitom tam je velký výběr jídel i zákusků. Juliette si dala slaný dort a kafe, Jirka jen ten nejlevnější dortík (vše se mu zdálo drahé a hodně šetří – nevím tedy, proč s námi chtěl vůbec jít :-D) a já jsem si dala alfajor a submarino. Alfajor byl opravdu pořádný a naplněný silnou vrstvou dulce de leche – ani jsem ho nedojedla, tak jsem si zbytek zabalila do ubrousku a měla jsem ho další den k snídani. ☺

Včera jsem se s Juliette viděla znovu. Jirka byl pozvaný na asado k nějakému svému šedesátiletému známému, kterého poznal na jakémsi trhu – byla jsem pozvaná i já, ale nechtěla jsem jít. Naštěstí se Jirka neptal proč (už asi pochopil, že prostě nemusíme všechno dělat spolu), ale měla jsem připravenou odpověď – prostě se mi nechtělo. Je to daleko (asi hodinu cesty z Buenos Aires), maso stejně moc nemusím a toho člověka neznám. A velmi ráda strávím večer bez Jirky. :-D (Ano, nesu nelibě, že trávím s Jirkou daleko víc času než s Frantou. Už od začátku mám v hlavě nastaveno, že jsem tady sama za sebe a že si můžu podnikat co chci, kdy chci a s kým chci – bez ohledu na Jirku. Neberu to tak jako on – že jsme sem přijeli spolu).

S Juliette jsme byly u ní v bytě – bydlí ve stejném pokoji, jako bydlela Barča, když mě přijela navštívit do Buenos Aires – a povídali jsme si ve třech Juliette, já a Jonathan, jeden z nájemníku onoho bytu. Měli jsme víno, dulce de leche a sušenky a chipsy. (Snad poprvé jsem tu měla Lays – ale jen malý pytlíček a ještě ve slevě v čínském obchůdku; podobné dovážené věci jsou tu třeba čtyřikrát dražší než u nás).

Dneska se se Juliette možná uvidíme znovu (i s Jirkou). Zítra už odlétá zpátky do Kolumbie a řekli jsme si, že bychom mohli vyrazit na brazilské coixinhy, které se prodávají hned naproti jejímu bytu.

Jinak jsem začala koukat na Bylo nás pět, které mám už nějakou dobu stažené v počítači. Už jsem to viděla asi stokrát, ale stejně mě to nikdy nepřestane bavit. A ještě víc se díky tomu těším domů!!☺Také jsem doluštila sudoku, které jsem si koupila minulý týden na letišti – musím se pochlubit, že jsem zvládla všechny čtyři úrovně, které knížka měla, dokonce i úroveň master. :-D

Ještě se můžete těšit na jeden shrnující článek, kterým blog definitivně uzavřu. Napíšu ho buď dneska, nebo zítra. ☺

Výlet čtvrtý: Cafayate

Poslední výletní den nás čekala zajížďka do rokle Quebrada de Cafayate. Cílem výletu bylo stejnojmenné městečko, Cafayate, které dalo také název celé exkurzi; v případě tohoto výletu ale dvojnásob platilo, že cesta je cíl – samotné Cafayate není nijak přehnaně zajímavé (slouží spíš jako základna pro turisty podnikající výlety do okolí), cesta Quebradou de Cafayate ale vážně stojí za to. Rokle vyniká až neskutečně rudou barvou, kterou umocňuje odpolední slunce (na některých zajímavých místech jsme stavěli dopoledne, na jiných ale právě až odpoledne při návratu z Cafayate).

Jedním z nejznámějších útvarů v rokli je „La Garganta de Diablo“ – „Ďáblův chřtán“ – podobné pojmenování se po Argentině vyskytuje u různých přírodních divů několikrát (například i na vodopádech Iguazú). Chřtán v Quebradě de Cafayate jsou vlastně dvě půlkruhové rokle, ve kterých je vynikající akustika (a také davy turistů a obchodníků nabízející všemožné zboží. Kromě Ďáblova chřtánu si můžete prohlédnout i podobný útvar, El Anfiteatro (amfiteátr), který má akustiku ještě lepší a prý je srovnatelná s buenosaireským Teatro Colón (které má samo o sobě jednu z nejlepších akustik na světě). V rokli se prý na jaře konají různé koncerty, vystupovala tu například i známá argentinská zpěvačka Mercedes Sosa (známá pro Argentince☺).

Stavět na focení by se tu dalo doslova na každém kroku, ale jak tomu bylo i u ostatních exkurzí, není na to bohužel čas, a tak se člověk musí spokojit s pár zastávkami cestou do Cafayate a zpět (i když, i tak těch zastávek celkem bylo třeba sedm a možná je lepší, že jich nebylo víc, protože bych natřískala stovky fotek). ☺ Specifické pojmenování mají i další útvary, například El Obelisco (obelisk), Los Castillos (hrady) nebo El Sapo (Ropucha). Příroda je tu opravdu krásná, chvílemi jsme si připadali jako někde v Grand Canyonu a tuto rokli řadím mezi nejhezčí navštívená místa za celý týden v Saltě.

Jak jsem psala, v samotném Cafayate toho k vidění moc není. I můj knižní průvodce píše, že kromě výletů do okolí pěšky, na kole či v sedle nebo ochutnávání vín v bodegách tu není celkem co podnikat. A když už jsme u toho vína, je dobré vědět, že vinice v Cafayate patří se svými zhruba 1700 metry nad mořem mezi nejvýše položené na světě; nejznámější argentinská vína sice pocházejí z oblasti Mendozy a San Juan, ale stále častěji v obchodech najdete i vína s etiketou Cafayate. Daří se tu hlavně odrůdám Malbec a Cabernet, kterými se pyšní i Mendoza, ale také odrůdě Torrontés, která je zdejší specialitou (ačkoliv sem byla přivezena ze španělské Galicie).

V rámci exkurze jsme navštívili jednu bodegu Vasija Secreta, ve které jsme se účastnili krátké komentované prohlídky a degustace zdarma. Někteří lidé si tu v obchůdku nakoupili zásobu vína na doma – což o to, víno nebylo až tak drahé (100 nebo 120 pesos za láhev) a dle degustace bylo moc dobré, neumím si ale představit, že bych ho domů vezla – můj kufr bude i tak narvaný k prasknutí. :-D

V samotném Cafayate si můžete prohlédnout maximálně tak kostel a navštívit několik restaurací a turistických obchůdků, ale to je tak vše. Já jsem si tu, vzhledem k příznivému počasí, dala zmrzlinu a vyfotila jsem dvě sochy – jednu s národním hrdinou, osvoboditelem José de San Martínem a jednu s jakýmsi anonymním pracovníkem na vinici.

Ze všech výletů v Saltě jsme přijeli pokaždé patřičně unavení a večer většinou strávili tím, že jsme se najedli, zkontrolovali zprávy na mobilu a šli brzy spát. Únava mě jaksi nepřešla ani po návratu do Buenos Aires – vždy půl dne jsem v pohodě a půl dne už se mi klíží víčka a i přes popíjení maté se nějak nemůžu vzpamatovat, a to spím dostatečně dlouho a nepodnikám nějakou náročnou fyzickou aktivitu. Doufám, že mě to o víkendu přejde, ať jsem odpočatá na pondělní dlouhý přelet přes Atlantik (v letadle nikdy kvalitně neusnu) a na náročný program, který mě čeká příští týden. ☺Doufám, že jste si výlet do Salty, alespoň takto virtuálně, užili tak jako já, ale že vás fyzicky neodrovnal tak jako mě. ☺