Milí
čtenáři,
dlouho jsem
přemýšlela, jak tento článek pojmenovat. Nakonec jsem se rozhodla pro úplně
jednoduchý název – Poslední článek. Blogu jsem se uplynulých šest měsíců
věnovala ostošest, ale můj čas v Argentině se nachýlil a tak vám sděluji,
že právě stošestý článek je definitivně tím posledním.
Když jsem
Slunce, maté, tango začínala psát, myslela jsem si, že vás budu nepravidelně
informovat o tom, jak se mi tu žije, maximálně jednou týdně, jednou za dva
týdny. Nakonec jsem v průměru psala častěji než jednou za dva dny. A vy
jste přesto zarputile četli a mnozí z vás se mnou došli až k tomuto poslednímu
článku… děkuji všem, že jste mi věnovali čas, že jste mě zahrnovali svými
dotazy a třeba jste měli částečně i pocit, že jste tu vlastně tak trochu se
mnou.
Asi se ode
mě teď čeká, že svých více než 170 dní v Argentině nějak zhodnotím. Napsala
jsem toho už tolik, že mi došly slova, ale přesto se o to pokusím! Tak
především… zkusit si žít v jiné zemi, ať už je to Argentina, nebo třeba
Slovensko, je prostě obrovská životní lekce. Troufám si říct, že za uplynulých
23 let jsem se toho nenaučila tolik jako za posledních šest měsíců. Naučila
jsem se spoléhat sama na sebe, zjistila jsem, že peníze mají svou hodnotu, že úhledné
vyprané hromádky prádla do skříně samy nenaskáčou a jídlo na stole se také
neobjeví jen tak. Poznala jsem desítky nových lidí, procestovala několik
krásných míst, třináctkrát letěla letadlem, naučila se nepřeberné množství
nových slovíček (a definitivně zapomněla španělský přízvuk, který jsem deset
let tak usilovně trénovala), jednou mě okradli, mnohokrát jsem brečela steskem.
Ale všechny ty zkušenosti za to stály a až se bude v pondělí ve 13:20
z buenosaireského letiště odlepovat Boeing 777 směrem do Londýna, budu v něm
sedět, koukat na město pode mnou a říkat si, že právě v těchto ulicích
jsem prožila možná nejlepší půlrok svého života.
A protože
žít jenom ze vzduchu se nedá, určitě vás zajímá, kolik mě celé tohle
dobrodružství vlastně stálo. Celkovou sumu z hlavy určitě dohromady nedám
(i když jsem si každý, i ten nejmenší výdaj zapisovala do tabulky v excelu
a po návratu domů určitě budu všechno pečlivě propočítávat), ale odhadem jsem
tu včetně letenky, bydlení a cestování nechala asi 180 000 Kč. Z této
částky mi 75 000 přispěla škola, které za to samozřejmě patří velký dík, a
zbytek šel z mé kapsy – měsíce pilného doučování studentů po večerech,
pilné studium a z něj pramenící prospěchová stipendia mi umožnily, že jsem
si sen studovat v zahraničí splnila z vlastní kapsy.
Argentina
asi není zemí, kde bych si uměla představit žít napořád. Je to země zmítaná
obrovskými sociálními rozdíly, ekonomickými problémy, ukrutnou byrokracií a
neuchopitelnou nejistotou, co bude zítra. Je to země, která vyhlásila největší
státní bankrot v historii světa, země, kde jeden rok jízdenka na autobus
stojí 3 pesa a hned další rok 6 pesos. Ale je to také země tanga, země
nejlepšího masa na světě, nejvyšší hory v Americe, nejúžasnějších vodopádů
a nejfotogeničtějšího ledovce na světě. Země, kam se budu vždycky ráda vracet.
A protože už
přes slzy nostalgie nevidím na obrazovku a píšu poslepu, je čas, abych se
rozloučila i s vámi, mými skvělými čtenáři! Se spoustou z vás se brzy
uvidím, a to pro mě bude asi tou největší náplastí na stesk, který po Argentině
určitě budu cítit.
Adiós, Buenos
Aires. Bylo mi tu dobře.