Výlet na vodopády Iguazú jsme měli naplánovaný od 4.
do 8. dubna, což znamenalo, že na výletě oslavím narozeniny (pro toho, kdo neví
– a kdo mi tudíž zapomněl popřát :-) - narozeniny mám
7. dubna). Že to bude zrovna v pro nás docela exotické Brazílii, vyšlo
celkem náhodně, každopádně to byly zatím asi nejhezčí narozeniny, které jsem
měla – nijak zvlášť jsem neslavila, ale navštívili jsme krásná místa!
Po přechodu argentinsko-brazilské hranice jsme se
nejdřív vydali na brazilskou stranu vodopádů Iguazú, o čemž jsem psala již v minulém
článku (doufám, že se vám kvíz líbil!:-)). Po návštěvě vodopádů jsme se
vypravili do ptačího parku, který se nachází jen pár desítek metrů od hlavní vstupu
do NP Iguazú. Vstupné bylo sice docela vysoké, ale nějaká ta pesa jsme
obětovali (za celý den v Brazílii jsme si vystačili pouze s pesy a
platební kartou, takže jsme ani neměnili brazilské reály). V parku jsme
pak obdivovali nejrůznější exotické i méně exotické opeřence – ze všeho nejvíc
nás rozhodně zaujali drzí tukani. :-) Zážitek byl i rachot
řvoucích ar, kterých v jedné voliéře poletovalo určitě kolem stovky. Ary
řvaly rrr, rrr a my jsme měli strach, aby nás při zuřivém letu k jídlu nesmetly
– létaly opravdu nízko nad našimi hlavami.
Před parkem jsme si dali kokosovou vodu, která se pije
přímo z ořechu. To pro nás byla další velká exotika – a cena byla přitom
docela nízká, za jeden ořech chtěl pouliční prodavač jen asi 30 pesos (ano, i u
něj se dalo platit v argentinských pesech). Sdílím s vámi všechny fotky mě a Barči, které jsme s kokosem nafotily - nějak se nedařilo a Barča tvrdila, že na všech fotkách vypadám jako Indián. :-D Takže spokojené jsme byly až s tou úplně poslední fotkou.
Poté jsme se již místním autobusem dopravili k návštěvnickému
centru u vodní elektrárny Itaipú. Cesta byla docela dlouhá a museli jsme
přestupovat na nádraží ve Foz do Iguacu, ale vše jsme zvládli a už jsme se
těšili na další skvělý zážitek – Itaipú byla až do výstavby čínských Tří
soutěsek nejvýkonnější vodní elektrárnou na světě. Její hráz je téměř 8 km
dlouhá a téměř 200 metrů vysoká; k výrobě energie je zde využito osmnáct
generátorů. Zajímavostí je, že elektrárna leží na hranici mezi Brazílií a
Paraguayí, přičemž její území je považováno za neutrální (i když geograficky se
hranice nachází v polovině řeky Paraná, na které elektrárna leží). Elektrárna
se začala stavět v roce 1975.
Itaipú můžete navštívit v rámci některé z placených
komentovaných prohlídek s průvodcem, které se realizují v autobuse (to
proto, že vzdálenosti mezi jednotlivými vyhlídkami a zajímavými místy jsou
docela velké). Během jízdy jsme udělali tři zastávky, na kterých jsme si
elektrárnu mohli vyfotit a lépe prohlédnout. Krásné výhledy jsme ale měli i po
cestě autobusem. A co se mi líbilo skoro nejvíc – po cestě jsem zahlédla
několik početných stád kapybar, které v této oblasti volně žijí! Za jízdy
však moje fotky nejsou bohužel moc kvalitní. Předpokládám však, že víte, jak
taková kapybara vypadá. :-)
Kvalita fotek z Itaipú není nic moc, protože se dalo fotit hlavně proti sluníčku. Hned musím říct, že všechny fotky z Itaipú, které použiji na blog, jsou Barči (čímž nechci říct, že Barča nekvalitně fotí - jen prostě nebyly správné fotografické podmínky :-)). Pokud jste ale spíš technický typ a zajímalo
by vás víc informací a víc fotek, google a wikipedie jsou dobří
spolupracovníci. :-)
Přehrada, která vznikla při výstavbě elektrárny, vypadá spíš jako menší moře. :-)
Kapybary v akci!!!
Po návratu na ubytování se konala menší oslava mých
narozenin – načali jsme si víno a Barča mi přichystala originální dort z papáji,
na kterém nechyběly ani čtyři svíčky (proč zrovna čtyři, to nevím – asi zkrátka
proto, že byly čtyři v balení). Svíčky jsme ale raději nezapalovali,
protože by vosk skapával přímo do papáji, kterou jsme později měli v úmyslu
sníst (a také jsme tak udělali). :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat