pondělí 17. dubna 2017

Barči odlet a návrat k blogu

Možná už netrpělivě čekáte na další článek. Není divu, když se podívám, kolik článků jsem na blog nasekala za únor a za březen. Chudák duben zatím vypadá s jedním jediným (a navíc dost pochmurným) článkem dost prázdně, ale nebojte se – je teprve 17. a do konce měsíce tu přibyde článků jako hub po dešti. A proč jsem tak dlouho nic nenapsala? Důvod je jasný – nebyl čas! Námětů na články mám desítky, ale poslední tři týdny jsem zkrátka nenašla ani jednu volnou hodinu na sepsání pár řádků. Měla jsem tu na návštěvě Barču, se kterou jsme toho navštívily víc, než jsem zatím viděla za celý pobyt. Následující dva až tři týdny se budu snažit přidat tak jeden článek za dva dny (je docela nebezpečné stanovovat si takové limity, ale pokusím se!) a moji spisovatelskou snahu utne až 7. květen, kdy budu sedět v letadle mířícího do Patagonie.

První článek o Barči návštěvě začnu od úplného konce, tedy ode dneška. V půl 7 ráno nám zazvonil budík, Barča dobalila posledních pár věcí a vyrazily jsme i s kufry na cestu. Nejprve jsme jely metrem do sídla firmy Tienda León, která zajišťuje svoz autobusem na letiště. Cesta to byla docela krušná, protože Barči kufr disponuje pouze jedním kolečkem (o tom více v některém z příštích článků) a metro bylo navíc v ranní špičce dost přeplněné. Když jsme přijely na Tiendu, koupily jsme Barče za 17 dolarů lístek na autobus. Bylo 8:06 a autobus měl podle zaměstnance Tiendy vyrážet kolem třičtvrtě na 9. V klidu jsme čekaly zhruba do 9, kdy na nás začala padat čím dál větší nervozita. Barči let měl startovat ve 12:40 a jak je známo, na letišti je třeba být zhruba dvě hodiny předem. Může se zdát, že jsme měly velkou rezervu, ale mezinárodní letiště Ezeiza v Buenos Aires je tak pitomě položené, že se na něj při plynulém provozu jede 50 minut a při provozu, který panuje v pondělí dopoledne (tedy dnes) klidně hodinu a půl. Ve čtvrt na 10 už jsme to nevydržely a rozhodly jsme se pro jistější volbu – taxík. Tienda nám naštěstí vrátila utracené dolary zpět (Barča jim přitom pěkně od srdce řekla, co si o nich myslí) a navíc se k nám hned připojil jeden Angličan, který byl z blížícího se času svého letu také nervózní. Dokonce se později ukázalo, že mířil na stejný let jako Barča. Sehnat taxík přímo na ulici naštěstí nebyl velký problém a za chvíli už jsme v něm uháněli směrem k letišti. Tam jsme nakonec dorazili v půl 11, tedy s dostatečným předstihem, a katastrofa v podobě zmeškaného letu se naštěstí nekonala. Barča se odbavila u společnosti Alitalia, se kterou letí až do Prahy (s přestupem v Římě) a pak jsme spolu strávily ještě několik desítek minut. Loučení pro mě bylo smutné. Je těžké na několik měsíců opustit někoho, s kým jste prakticky nepřetržitě strávili poslední tři týdny. Nechybělo ani několik kapek slz. S melancholií a nostalgií v hlavě jsem pak vyhledala zastávku autobusu číslo 8, který mě vzal za skvělých 7 pesos (tedy asi 11 Kč) zpátky do Buenos Aires. Veškerá melancholie mě v autobuse přešla hned, co jsem zjistila, že autobus zpátky nejede po dálnici (což by bylo zmiňovaných 50 minut), ale bere to oklikou přes všechny možné okolní vesnice. Cesta domů mi tak trvala neuvěřitelné dvě a půl hodiny!!

Nyní jsem doma (ano, El Graduado už považuji za svůj druhý domov :-)) a kromě psaní článků po očku sleduji flightradar (pro ty, kteří neznají – flightradar24 je výborná webová stránka, na které můžete sledovat jakýkoliv let na světě a údaje o něm – aktuální nadmořskou výšku, rychlost, jestli stoupá, nebo klesá atd.).



Následující dva týdny budu poctivě chodit do školy, psát různé eseje a číst všemožné články. Ne že bych se na to úplně těšila, ale přeci jen, jak říkala paní na imigračním na letišti, nepřijeli jsme sem cestovat, ale studovat. :-)) Tyto dva týdny se mi určitě zpříjemní tím, když mi každý napíšete, jak se máte – ať už do komentáře pod článek, na Facebook nebo na Skype (ne na mobil – jak jsem psala v minulém článku, telefonní číslo momentálně nemám :-)). A protože určitě čekáte na nějaké pěkné a pokud možno exotické fotky z našeho putování, rozhodla jsem se příští článek pojmout jako fotospeciál z vodopádů Iguacu. Krásný duben! :-)




P.S: Abyste viděli místní realitu také v jiných než mých očích, poprosila jsem Barču, aby někdy po příletu sepsala článek o tom, jak Argentinu vidí ona. Protože toho ale po příletu bude mít určitě hodně, budu shovívavá a nebudu naléhat. :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat