Poslední týden školy

Uteklo to jako voda od doby, kdy jsem psala článek První týden školy. A o 16 týdnů později už vše nenávratně spěje ke svému konci…

Do školy už nechodím zpocená v šortkách a tričku, ale nabalená v bundě a šátku (i když zrovna minulý týden to tak nějak na tričko bylo). Venku je teď pěkných 15 stupňů a většinou svítí sluníčko (pro mě rozhodně lepší než 35 a snad stoprocentní vlhkost, jako tomu bylo v únoru). Do odjezdu domů už mi nezbývá dlouhých 175, ale jen neuvěřitelných 31 dní. A jestli se těším? Samozřejmě bude skvělé vidět se se všemi lidmi, které jsem minulý půlrok zanedbávala (a že jich teda je! Už teď se předem omlouvám, pokud se zrovna na vás nedostane několik prvních dní po mém návratu), slyšet všude kolem sebe češtinu, užívat si léta a nového foťáku. Na druhou stranu, už nikdy v životě nejspíš nebudu tolik obklopená španělštinou, nebudu sedět v průměru dvakrát za měsíc v letadle a bezstarostně cestovat po jihoamerickém kontinentu a nejspíš už se nikdy nevzbudím s tím, že mám chuť na empanády a dulce de leche, a proto si je hned dojdu koupit. Cestou ze školy nebudu míjet obelisk a ano – nikdy bych nevěřila, že to řeknu - chybět mi bude dokonce i pochybné a nespolehlivé buenosaireské metro, které místo slibovaných 22 minut dojede z Congreso de Tucumán na Tribunales sotva za půl hodiny, protože už má (zase) poruchu. Někdy dokonce nefunguje vůbec (protože má opět poruchu). Ale skoro pokaždé, když funguje, v něm někdo zpívá nebo hraje na kytaru nebo dokonce na harfu – tohle se vám prostě v Praze nestane.

Musím se přiznat k jedné věci – v Buenos Aires si čím dál míň připadám jako na dovolené a jako turista a čím dál víc jako jedna z místních. Často mě někdo zastaví na ulici a zeptá se mě, jak někam dojít, a většinou vím odpověď. A sice i nadále navštěvuji muzea a turistické památky, čím dál častěji ale chodím jen tak bloumat do ulic nebo zajdu s někým na jídlo a na skleničku. A tento týden mě kvůli blížícímu se konci semestru přepadla velmi melancholická nálada, proto jsem si několikrát vyrazila ven.

Poprvé to bylo v úterý, kdy jsme se s Robertem rozhodli, že zajdeme na empanády. Můj průvodce označuje podnik „La Americana“ na ulici Callao jako nejlepší místo, kde si v Buenos Aires empanády můžete dát. Pravda, vzhledem La Americana vypadá jako průměrná vývařovna, chuťově je však o několik tříd výš než většina podobných podniků. Nepříjemné je jen to, že jedna empanáda tu stojí 28 pesos (tedy 42 Kč). Každý jsme si dali dvě empanády (já se sýrem a šunkou a pikantní) a také dvě skleničky vína. Příjemně jsme si popovídali a já jsem platila (Robert zase platil minulý týden, když jsme šli na pizzu). Spontánně nás potom napadlo, že bychom si ještě mohli zajít do kina – za skoro pět měsíců jsem v Argentině v kině ještě nebyla – zrovna dávali film „Paříže může počkat“ (Paris can wait) – v angličtině se španělskými titulky – domů jsem tedy přišla až po půlnoci. Musím ale říct, že jsme si moc fajn popovídali – a času ani peněz nelituji, protože Rober příští týden odjíždí do Chile, kde pět let bydlel, a vrací se až v srpnu… takže se vlastně uvidíme už jen příští týden.

Rober mi nakonec ještě v kiosku koupil malou Milku. Milku už jsem tu teda dlouho neměla! :-)

Ve středu jsem zase vyrazila ven s Brazilkami Carol a Josiele. Šly jsme samy ve třech a namířeno jsme měly do podniku Coxinha do Brasil, ve kterém jsme už asi před měsícem byli s několika dalšími lidmi z Graduada (možná si vzpomínáte – v jednom z článků jsem o tom také psala). Carol a Josiele si každá dala dvě coxinhy (něco jako smažená bramborová kaše plněná kuřecím masem, kdybych to měla nějak srozumitelně česky popsat), já jsem si dala jednu coxinhu a jednu smaženou sýrovou kouli (také prý brazilská specialita). K tomu jsme dostaly různé omáčky (například skvělou česnekovou, ale také šíleně pálivou papriku) a každá také jednu skleničku výborné caipirinhy (snad nejslavnější brazilský alkohol!). Poseděly jsme asi půl hodiny a pak jsme vyrazily lelkovat k obelisku – ve středu byl zrovna „Día de Orgullo“ – celosvětový den hnutí za práva gayů a lesbiček. A protože Carol je lesbička, chtěla se jít podívat k obelisku, který byl krásně nasvícený do barev duhy (které jsou symbolem této části populace). U obelisku jsme se vyfotily a koupila jsem nám každé jeden alfajor (3 alfajory s dulce de leche celkem za 12 pesos, no neberte to!). Pak už jsme se vydaly zpátky do Graduada, protože jsem se musela učit a holky ještě také čekají dvě zkoušky (navíc studují medicínu, takže jejich studium je daleko vážnější než můj výměnný pobyt) – konkrétně 6. a 10. července. Potom obě jedou na pár týdnů do Brazílie, tudíž je, stejně jako Roberta, uvidím naposledy také příští týden.

Ve čtvrtek se konala rozlučková akce s výměnnými studenty na univerzitě. Vzhledem k tomu, že jsem měla hodinu do 13:00 a tato akce začínala až v 19:00, měla jsem šest hodin volného času. Volného ale jen zdánlivě – dneska totiž píšeme zkoušku z diktatury, takže jsem čas docela efektivně využila učením. Kromě toho jsem skypovala s mamkou a s Frantou a také jsem nám s Frantou aktivně zarezervovala wellness pobyt na Slevomatu na září. Vztah na dálku je občas prostě těžký, takže je potřeba se na něco těšit. ☺ Před sedmou hodinou už jsme s Jirkou a s Geraldinou šli do jídelny, kde se podávala pizza a pití (voda, kola, čaj). Opravdu hodně jsem se přejedla (krabic s pizzou bylo několik, na výběr byla cibulová se sýrem a nebo ještě jeden jiný druh se sýrem). Snědla jsem i docela hodně oliv, které pizza obsahovala – hodně lidí okolo mě olivy nejedlo, tak mi je dali (já jsem olivy také nikdy neměla ráda, ale naučila jsem se je jíst právě v Argentině – zvláštní!). Na této rozlučkové akci se rozdávaly certifikáty, že jsme absolvovali výměnný pobyt na UTDT (Universidad Torcuato di Tella – pro ty, co neví) ☺ a já i Jirka jsme si také vzali knížku o univerzitě, která vyšla v rámci oslav 25 let jejího založení.

Dneska se ještě stavíme za koordinátorkou Tatianou pro nějaké materiály, které bychom mohli využít na VŠE jako propagaci UTDT. Každý rok se totiž na VŠE koná veletrh zahraničních univerzit, z Latinské Ameriky je ale zastoupena pouze jedna univerzita v Mexiku, kam jezdí nejvíc studentů. Je to ale škoda, protože UTDT je skvělá škola a Buenos Aires úžasné město; určitě budu ráda, pokud někoho na veletrhu přesvědčím, aby sem jel. Uvidíme, co nám Tatiana přichystá – doufali jsme, že by nám mohla dát třeba i tričko s logem univerzity. ☺

Co se týče knížtičky, kterou jsme si vzali, určitě se s ní zabavím během cesty letadlem domů, už teď si ale můžeme říct pár zajímavých vědomostí o škole, které jsem prolistováním knížky načerpala:

·         Univerzita byla založená v roce 1991; vznikla na základě továrny SIAM Di Tella (založená 1910) a Institutu Torcuato Di Tella (založen 1958).

·         Rektor Ernesto Schargrodsky vystudoval ekonomii na Harvardu.

·         Studovat tu můžete právo, obchod, umění, politiku a mezinárodní vztahy, ekonomii, historii, architekturu a matematiku a statistiku.

·         Školu momentálně studuje téměř 5000 studentů (ano, na naše poměry opravdu spíš menší univerzita…).

·         44 % studentů momentálně získává nějaký typ finanční podpory (což se, vzhledem k tomu, že UTDT je hodně drahá soukromá univerzita, není čemu divit!).

·         Škola se může pochlubit 110 vlastními profesory (ostatní vyučující do školy pouze dochází na některé kurzy a nemají vlastní kabinet).

·         Současná budova, kam docházím („Campus Alcorta“), byla inaugurovaná až v roce 2013 (mimo jiné za přítomnosti současného prezidenta Argentiny a tehdejšího primátora města Buenos Aires, Mauricia Macriho).

Více informací třeba přidám, až začnu knihu opravdu číst a narazím na nějaké další zajímavé informace (už teď je mi jasné, že jich bude víc než dost). ☺

A co mě vlastně čeká následující dny? Zítra (1. července) budeme mít v Graduadu velkou brazilskou párty (velkou proto, že je avizována už asi dva týdny, vybírá se na ní vstupné 100 pesos – to bude využité na společné jídlo (pití si má každý donést, jak uzná za vhodné) – a bylo nutné avizovat majitele Graduada, Uriela). Kromě toho přilétá zítra mé kamarádce Geraldině přítelkyně (ano, Geraldine je také lesba) a poprosila mě, jestli bych s ní nepřipravila nějaké pohoštění a nepomohla jí upravit vlasy. ☺ Její přítelkyně (jmenuje se Juliette) bude bydlet u Josého – ve stejném bytě, jako bydlela Barča, když mě přijela navštívit.

Dál mám plány trávit hodně času s lidmi, kteří už příští týden odjíždějí (hlavně Rober a Carol) a příští čtvrtek, 6. července, mám ještě poslední test – nemám ale strach, že by byl nějaký obtížný (můžeme si s sebou přinést poznámky i notebook, takže si maximálně po večerech budu pročítat, co jsme během semestru probírali). A příští sobotu už konečně vyrážíme do Ria. Neboli, jak jsem někde četla… bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den stvořil Rio de Janeiro. Tak ještě týden a posoudím sama! ☺