Nemoc

Jak název dnešního článku napovídá, zastihla mě nemoc! Sice to asi bude jen běžná chřipka, každopádně už od včerejšího večera ležím v posteli, beru paralen, piju čaj a cpu se vitamíny (momentálně mám u články rozjedené mrkve). :-) Dneska dokonce ani nepůjdu do školy, ať se vyležím a zítra je mi lépe. I přes nemoc jsem ale veselá a šťastná – Franta dneska udělal státnice, obhájil bakalářku a už je konečně Bc. :-) Promoce bude mít 26. června a je mi moc líto, že na nich budu chybět. To se zrovna budu potit s přípravou na závěrečné testy, které mě ten týden čekají.

Při příležitosti odpočinku v posteli mám alespoň čas popsat, co jsem dělala v sobotu a v neděli. V El Graduadu žijí dvě Brazilky, které jsou muslimky a protože koncem května začal ramadán, chodí pravidelně do mešity na společné večeře. Většina z vás to asi ví, ale muslimové při ramadánu nesmí během dne jíst ani pít, jídlo mají povolené jen před svítáním a po setmění. A právě při těchto dvou příležitostech se každý den v mešitách konají hody, které jsou zdarma (no, zajímalo by mě, kdo to platí)! Obě kamarádky (jmenují se Shay a Darla) chodí do mešity každý den na večeři a pozvaly mě a Jirku, jestli někdy nechceme jít taky. A tak jsme šli. V Buenos Aires jsou prý tři mešity (nebo arabská centra – místo, které jsme navštívili v sobotu, vlastně ani není mešita jako taková) a holky chodí většinou do té největší, která je zároveň největší mešitou v celé Latinské Americe.

V sobotu jsme šli do jiné, menší mešity (respektive arabského centra). Nachází se asi půl hodiny jízdy metrem od El Graduada. Podle pokynů Shay a Darly není nutné, abych s sebou měla šátek přes hlavu, i když musím říct, že jsem byla rozhodně v menšině. Pokud ale nevstoupím přímo na místo, které je určené pro modlení, šátek mít nemusím (například zaměstnanci arabského centra a kuchařky také šátek nemají a nejsou muslimové). Když jsme do centra kolem půl 6 dorazili, blížil se čas modlitby (muslimové se modlí pětkrát denně). Ženy a muži se oddělili a každý zvlášť v jiné místnosti, tak aby na sebe neviděli, se začal modlit. Já jsem stála venku a pozorovala je. K tomu jsem si mohla nabrat velmi chutné sladké datle, které jsou pro arabskou kuchyni dost typické. Po modlitbě už se scházelo dolů do přízemí, kde byly připravené stoly s pokrmy. Dostali jsme kuře s rýží a spoustu různých past a omáček – například hummus, který mě osobně hodně zaujal a několikrát jsem si ho přidala. Porce byly opravdu obrovské a vzhledem k tomu, že jsem na rozdíl od ostatních přes den jedla, nesnědla jsem ani zdaleka všechno. Nakonec se podával ještě zákusek, který mi připomínal pudink máčený v medu. No, musím říct, že jsem se najedla poměrně slušně. :-) Holky mě ještě upozornily na jednu paní, kterou tam pravidelně vídají a která si s sebou pokaždé veze tašku na kolečkách, do které poté dá zbylé jídlo z různých stolů. Takže hamounění není výsada Čechů na dovolené! :-)

Další den jsme šli do mešity znovu, tentokrát ale do skutečné, velké mešity, která je, jak jsem psala, největší v Latinské Americe. Přímo do mešity jsme nevstoupili (ta je určená k modlení pro věřící), ale pokračovali jsme přes nádvoří do arabského centra, kde už byly opět připravené stoly s jídlem. Jediný rozdíl byl ten, že zde musí jíst muži a ženy odděleně, Jirka tedy jedl sám kdesi v jiné místnosti. Jídlo bylo ale opět super, dostali jsme i sýrovou polévku a zeleninový salát a pak opět rýží, tentokrát s hovězím masem. Jako dezert se navíc podávalo ještě ovoce. I tady jsem si hodně pochutnala a přeplnila se, ale už po cestě do mešity, a tím spíš po cestě zpět, jsem cítila, že jsem nemocná. Po příchodu jsem tedy hned zalehla do postele, nadopovala se paralenem a šla spát.

Určitě se i mezi mými čtenáři najde spoustu lidí, kteří islám netolerují, vzhledem k tomu, že Shay i Darlu mám hodně ráda a věřím jí, nevadí mi ani jejich náboženství. Zkrátka jsem si jen chtěla zažít alespoň zlomek ramadánu na vlastní kůži. :-)