Jak jsem přišla o hlas

Tento týden opravdu nebyl nic moc. Nejdřív mě zastihla nemoc, takže jsem v pondělí a v úterý nešla do školy. Cítila jsem se tu strašně sama a začalo se mi velmi stýskat po domově. Ve středu se mi stal nepříjemný zážitek na poště a když už jsem si ve čtvrtek říkala, že se vše začíná obrátit k lepšímu, v pátek to přišlo – probudila jsem se NĚMÁ. Doslova jsem nemohla říct jediné slovo, dovedla jsem akorát šeptat, ale na internetu jsem si přečetla, že by se šeptat nemělo, protože to už tak poničené hlasivky decimuje ještě víc. Takže jsem celý pátek mlčela jako hrob, ve škole jsem se neúčastnila diskuze a s Jirkou jsem komunikovala tak, že jsem mu psala zprávy na Facebook a on odpovídal nahlas. (A ostatním jsem se pokud možno snažila vyhýbat). Skype s Frantou jsem si neodpustila, ale dělali jsme to tak, že on mluvil a já jsem psala (naštěstí píšu docela rychle).

Zároveň se ztrátou hlasu jsem si uvědomila, jak moc jsem upovídaná – je tolik věcí, kterých bych chtěla říct (třeba jen, že už by to metro mohlo přijet, v jaké jsme asi tak zrovna stanici, že mě štve, že je plné lidí a podobně)! Vůbec si neumím představit, že bych oněměla trvale. ☺ Aspoň, že existují moderní technologie – celý pátek byl mobil mým nejlepším přítelem. ☺

Dneska už je to o dost lepší a mluvit už můžu, i když spíš chraptím. I tak se tedy snažím hlasivky moc nenamáhat a zbytečně nemluvit. Ráno jsem šla do Cota, kde jsem byla mile překvapena tím, že všechny empanády jsou na víkend v akci (hned jsem si tři koupila). Odpoledne jsme se s Jirkou rozhodli vyrazit do města – naším cílem bylo Muzeum imigrace, které aplikace BA hodnotí jako jedno z deseti nejlepších muzeí v Buenos Aires. Vzali jsme to pěšky, abychom se trochu prošli – za poslední týden jsem toho zrovna moc nenachodila – a zabralo nám to zhruba půl hodinky. Na obloze se sbíhaly mraky a těsně před muzeem jsme ještě museli vytahovat deštník.

Loď, kterou přijelo spoustu migrantů na začátku 20. století...

Každému imigrantovi bylo třeba sejmout otisky všech deseti prstů na rukou (to je mimochodem třeba dodnes!).

Ukázka, jak na lodi při cestě do Argentiny migranti spali...

Audiovizuální část muzea, kde si můžete poslechnout příběhy některých imigrantů.

Pasy imigrantů

Zaujalo mě, že v muzeu byla i ukázka novin českých imigrantů, kteří si noviny vydávali sami pro sebe - v češtině a španělštině.

Federico García Lorca, slavný španělský spisovatel, jako jeden z argentinských imigrantů.

Po prohlídce muzea nás čekalo překvapení – venku se úplně vyjasnilo a navíc bylo opravdu teplo, celých 22 stupňů! Takhle si tady žijeme – místo přicházející zimy to připomínalo spíš babí léto. Spadané listy ale dávaly jasně najevo, že podzim je v plném proudu!

Muzeum sídlí hned vedle terminálu lodí společnosti Buquebus, se kterou jsme jeli do Uruguaye. Nostalgicky jsem si terminál vyfotila (to už je dávno, co jsme byli v Uruguayi!... ☺).

Hned vedle je také „argentinský Manhattan“ – několik paneláků finanční čtvrti.

Jirka se pak odpojil a šel do Recolety, na tržiště, kde má stánek i jakýsi pán z Paraguaye, se kterým se Jirka seznámil a který nás prý pozval na asado (ano, i mě!). Jirka šel zjistit, kdy se asado bude konat – snad to nebude příští sobotu, protože to bychom nemohli – v Graduadu se na 24. června chystá velká brazilská party s brazilským jídlem a pitím. Bude se účastnit kolem 20 lidí, takže to bude opravdu velký! Už předběžně jsme spolu s Brazilcem Caiem ve čtvrtek zjišťovali, kdo se zúčastní (a tím jsem přišla o poslední zbytky hlasu, protože jsme obcházeli všechny pokoje a Caio klepal a já jsem se ptala). :-D

Já jsem se mezitím vypravila ještě do blízkého Puerta Madera, o kterém jsem tu psala již několikrát – naposledy v souvislosti s návštěvou muzejní lodi – a protože už jsem tu byla hodněkrát, moc jsem nefotila – vyfotila jsem jen tyto dvě fotky.

Procházela jsem i přes Plaza de Mayo, kde se zrovna konalo nějaké shromáždění (což mě vůbec nepřekvapuje) – zřejmě s náboženskou tématikou, tak jsem se rychle vzdálila. Nedaleko jsem vyfotila zadní stranu kiosku, na kterém byla tématika s Mafaldou. ☺☺

Cestou zpět do Graduada jsem to vzala ulicí, kterou jsem ještě nikdy nešla – a vykoukl v ní na mě tento krásný kostelík.

... a ve stejné ulici tato malba na výloze obchodu.

Vyfotila jsem i Evitu, která zdobí třídu 9. července. :-)

Ještě před příchodem domů jsem si udělala odbočku k budově, která se jmenuje Casa de los Lirios a doporučuje ji k navštívení aplikace BA. ☺ Jedná se o dům vystavěný ve stylu art nouveau s přírodními motivy. Je pravda, že je opravdu pěkný, nicméně mi nešel pořádně vyfotit. Tak přikládám alespoň pokus. ☺

… a cestou z Casa de los Lirios do El Graduada jsem procházela okolo budovy kongresu a zachytila jsem podle mě skvělou fotku – odraz budovy kongresu v oknech protější budovy. ☺

P.S. S argentinskou poštou to nakonec není tak špatné – v pátek mi dorazily oba dva dopisy, které jsem očekávala! Měla jsem z toho (a pořád mám) obrovskou radost a myslím si, že to je definitivní tečka za nepříjemnostmi, které tento týden provázely.

Pohledy od mamky - moc mě potěšily, děkuji!!! :-)

Lenča mi poslala fotku, která mě také moc potěšila. :-) Já na ní bohužel nejsem, protože jsem na posledním srazu kvůli pobytu v Argentině chyběla, ale zastoupila mě aspoň fotka na tabletu! Díky :-)

A tady už oba dopisy v celé kráse :-D Těch razítek... byrokracie, to by Argentincům šlo. :-D

P.P.S.: Zítra je Den otců – myslím, že v České republice se to vůbec neslaví, ale tady jsou toho plné výlohy obchodů – takže všem tatínkům (a hlavně tomu mému) šťastný den otců!!!!