Taková běžná středa

Z některých článků to možná vypadá, že tu jenom chodím po památkách a fotím. Tak to ale není, proto jsem se rozhodla napsat článek o tom, jak vypadá taková moje běžná středa. I když úplně běžná také není…

Ráno

Vstávám kolem deváté hodiny. Když nemám zrovna dopoledne školu nebo se nechystám na nějaký výlet, budík si nedávám. Protože ale chodím spát později než doma, vstávám také později (to kdyby si někdy myslel, že spát do devíti je hřích). :)

K snídani si dávám ovesné vločky s mlékem. Je to ale docela problematické, protože se tady krade – když si něco dáte do ledničky, není vůbec jisté, že se s danou pochutinou ještě shledáte. Včera například Jirkovi ukradli čtyři obalené rybí filety za 30 pesos. Výjimkou není ani moje mléko – jeho krádež sice není na první pohled tak zřejmá, protože krabice v lednici stále je (i když některým lidem už tu ukradli i celou krabici), poznám ale, že mléka znatelně ubylo. Zatím se však řídím heslem „co tě nezabije, to tě posílí“ – aspoň si budu společné lednice na Blanici pro čtyři lidi, ve které mi patří celá jedna polička (to teď považuju za velký luxus), víc vážit. :)

Na začátku jsem psala, že každá středa není úplně běžná jako ty ostatní. Příkladem je třeba dnešek – málokdy se po ulici producíruju s v přepočtu 30 000 Kč. Protože mi ale už skoro došla hotovost, kterou jsem si přivezla z Česka, nezbylo mi, než doplnit peněženku – vyřešila jsem to přes společnost Western Union. Pro ty, kteří Western neznají – v Česku přijdete na pobočku, složíte tam hotovost, zaplatíte poplatek a hned další den si může vámi označená osoba peníze vyzvednout v místní měně v jiné zemi na světě. Nechala jsem si tedy poslat 30 000 Kč, za což jsem obdržela 19 000 pesos. Pitomé je, že tady prakticky nepoužívají bankovky v hodnotě 200 a 500 pesos, které jsou nové, celých 19 000 mi tedy vyplatili ve stopesovkách. Takový balík peněz jsem v ruce opravdu dlouho neměla!

Abyste si nemysleli, že tu nic nedělám, musím zmínit, že po příchodu z Western Union (a po pečlivém uschování peněz na místo, které tu radši neprozradím – co kdyby někdo z místních našel můj blog a dal si tento článek do google překladače, že :-)) jsem četla články do školy. Četby máme docela hodně, na každý předmět tak 20-30 stránek týdně, což není málo. Navíc se snažím si z některých článků dělat výpisky, abych z toho něco měla i za tři měsíce, až budeme psát závěrečný test.

Poledne

Spoustu lidí se mě ptá, co si vařím. Odpověď je jednoduchá – vařím to, co supermarket Coto zrovna nabízí v akci. :-) Většinou jsou to těstoviny, rýže, brambory, čočka nebo cizrna na všechny způsoby – s omáčkou z pytlíku, s párkem, se zeleninou, s hráškem nebo se smaženým cosi (například včera jsem si dala kousky smažené mozarelly, které v Cotu nabízeli, ale s českým smažákem se to tedy vůbec nedalo srovnat!). Dneska to tedy byly špagety s rajčatovou omáčkou. Peruánec Rober (ano, není to Roberto, ani Robert, ale prostě Rober) ale zároveň připravil zeleninový salát s citrónem, který mi k tomu nabídl, takže jsem to měla trochu pestřejší.

Většinou se snažím vařit si nadvakrát, abych nemusela vyvařovat každý den.

Odpoledne

Odpoledne se chystám do školy. Dnes to tedy také nebude běžná středa – běžné je, že mám hodinu od 17:10 do 18:50, tentokrát ale prý budeme končit už v 17:50, protože pan profesor musí přivítat jakousi delegaci, která přijede do školy. Takže pojedu hodinu do školy jen proto, abych pak měla 40 minut hodinu a pak jela hodinu zpátky. Cesta ale utíká, protože je v metru wifi – sice jenom ve stanicích, ale i tak – to je jedna z mála věcí, ve kterých je Buenos Aires napřed před Prahou, kde si takovou vymoženost také umím představit. Na druhou stranu, v Praze vozím v metru knížku, tady ale knížky nemám.

Večer

Moje běžná středa končí tím, že kolem osmé hodiny dorazím domů, dám si jídlo, sprchu a jdu celkem brzy spát, protože ve čtvrtek musím vstávat v šest. Někdy mezitím ještě dojdu nakoupit do Cota, kde se ale v tuhle dobu (často ale nečekaně i v jiné denní doby) tvoří strašné fronty u pokladen, ve kterých můžete strávit i 20-30 minut. Jak jsem ale říkala, dneska není běžná středa – hned po škole totiž s Jirkou jdeme do Kulturního centra Kirchner na koncert čínského symfonického orchestru. Lístky jsme si vyzvedli už včera, takže už nám nic nebrání v uskutečnění kulturního zážitku. Koncerty jsou v tomto centru všechny zdarma a konají se docela často, stačí sledovat webové stránky centra, kde je zároveň možné zarezervovat vstupenky. Co se týče oblečení, žádné společenské oblečení tu s sebou nemám, ale jedna kamarádka, která už v centru také byla, říkala, že to ani není potřeba, můžete jít klidně v džínách a botaskách.

P.S.: Tato středa je výjimečná ještě něčím – přesně za týden se z ruzyňského letiště odlepí letadlo směr Amsterdam, ve kterém bude sedět Barča. Protože ale nebydlím v Amsterdamu, ale ještě o dalších 13 hodin letu dál, uvidím ji až ve čtvrtek. Do té doby toho ale ještě musím hodně načíst, abych na ni pak měla dostatek času. Hned po dopsání článku se pouštím do dalšího čtení. :-)

P.P.S.: Tento článek je sice bez fotek, už brzy ale budu mít (snad) krásné fotky z vodopádů Iguazú, kde budeme přesně za dva týdny (a kvůli nimž zmeškám čtyři dny ve škole). Takže se těště! :-)