24. března

Dnešní článek budu psát už poměrně unavená, tak snad se to neprojeví v počtu překlepů a gramatických chyb. :-) Moje únava pramení z toho, že třístránkovou obdobu tohoto článku ve Wordu (a ve španělštině!) jsem před chvílí právě dopsala. Jednalo se o esej do školy. Ale o tom více dále.

24. března je v Argentině už od roku 2006 státním svátkem (což například znamená, že jsem dnes neměla školu :-)). V tento den si lidé připomínají oběti vojenské diktatury ze 70. a 80. let – státní svátek nese název „Día nacional de la Memoria por la Verdad y la Justicia“, tedy něco jako Národní den paměti, pravdy a spravedlnosti“. A protože, jak jsem psala v některém z minulých článků, mám ve škole také předmět týkající se vojenské diktatury, o toto téma se docela zajímám. V rámci tohoto předmětu navíc máme odevzdat dvě třístránkové eseje, z nichž jedna musí být o návštěvě bývalého detenčního centra (místa, kam byli přepravování zmizelí během diktatury) a druhé téma si můžeme vybrat, přičemž v nabídce byl i pochod pořádaný dnes, v den státního svátku. Protože se pochod konal v centru, jen asi tři bloky od našeho bydlení, rozhodla jsem se vyrazit a mít tak zároveň námět na esej (kterou mám teď úspěšně dopsanou a odeslanou).

Pochod na památku obětem diktatury začal kolem jedné hodiny a postupoval přibližně od kongresu k Plaza de Mayo (hlavní buenosaireské náměstí, na kterém je Casa Rosada, určitě si vzpomene z nějakého předchozího článku). Celá oblast byla uzavřená pro auta a musím říct, že pochodu se účastnily opravdu davy – určitě tisíce, možná snad i desetitisíce lidí, neuvěřitelné! Tolik lidí na jednom místě jsem asi zatím nikdy neviděla.

Jedna věc, která mě na celém pochodu docela dost překvapila, byla politická angažovanost. Pochodu se prakticky neúčastnili příznivci současného prezidenta Macriho, naopak se to jen hemžilo příznivci Cristiny Kirchner (bývalá prezidentka), jejími příznivci byli v podstatě všichni účastníci pochodu, i když její popularita v zemi rapidně klesá, dneska jí věří už asi jen 30 % populace. Prokirchneristické bylo všechno – trička, hrníčky a magnetky, které se na ulicích prodávaly, i transparenty lidí v průvodu. Protimacristické bylo také všechny, například nápisy „Macri go home! En inglés porque en castellano no entiende.“ – neboli „Macri, jdi domů! Anglicky, protože španělsky nerozumí.“

Na Plaza de Mayo bylo nainstalované pódium, kde probíhal oficiální program, který byl ale také hodně antimacristický – například se tam hlásalo, že současný ekonomický program vlády je stejný jako za diktatury, že Macri podporuje importy ze zahraničí a ničí argentinskou výrobu a bere lidem práci. Musím říct, že všichni v davu byli naprosto zfanatizovaní a hlásali například „Macri, basura, vos sos la dictadura“ – tedy „Macri, do koše, jsi diktatura“. Zarážející spíš bylo, že to hlásali i lidé představující oficiální program na pódiu. Víc než památka obětem diktatury mi to tak celé připadalo spíš jako velký politický protest… ale jak říká jeden náš profesor, v Argentině politika znamená strašně moc a nenajdete nikoho, kdo by nebyl nějak politicky vyhraněný.

Na pódiu byly také již v některém z dřívějších článků zmiňované Madres de Mayo, tedy matky, jejichž děti zmizely, a také Abuelas, tedy babičky, kterým zmizela vnoučata. Číslem dne bylo rozhodně číslo 30 000 – na každém transparentu a každém tričku stálo, že obětí diktatury bylo 30 000. Toto číslo je pro pozůstalé důležité, dnes o to víc, protože Mauricio Macri v jednom z rozhovorů řekl, že neví, jestli obětí bylo 30 000 a že nemá moc smysl o tom diskutovat, čímž si příznivce z řad Madres a Abuelas rozhodně nezískal.

Každopádně tohle je realita současné Argentiny – každodenní protesty, nespokojenost všech (inflace za poslední rok byla 43 % a platy přitom vzrostly minimálně) a žádné řešení v nedohlednu (odbory by chtěly zvýšení mezd o 35 %, ale vláda nabízí jen 18 %, protože rapidně roste zahraniční dluh). Přijde mi, že s vládou není spokojený naprosto nikdo (nevím, kdo je těch 50 % lidí, kteří Macriho volili, a to nemluvím jen o lidech na dnešním pochodu, ale i o lidech na univerzitě, kde studuji, která je soukromá a chodí tam spíš smetánka, tedy teoreticky lidi, kteří Macriho volili – možná ale jen volili menší zlo).

A nyní nějaké fotky z pochodu:

Argentinská vlajka... všudypřítomná!

Tahle skupina připomínala fanoušky Sovětského svazu.... :-D

Číslo 30 000 se objevovalo snad všude.

 ... čas na občerstvení. :-)

 Tak jsem také neodolala a investovala 150 pesos (!) do takovéhle velké vlajky!

Pódium instalované na Plaza de Mayo.

Bílý šátek, symbol Madres de Mayo...

 .... a davy se rozcházejí.

Abych odlehčila situaci – včera jsem si zašla do baru Los 36 Billares (je to jeden z tzv. bares notables – tedy významných barů (kaváren), které mají svou osobitou atmosféru a tradici). Dala jsem si submarino – tradiční argentinský nápoj, který se pije sice hlavně v zimě, ale i teď mi přišel dost k chuti. Je to vlastně horké mléko, do kterého se ponoří tyčinky čokolády, která se v něm nechá rozpustit. K tomuto účelu se používá čokoláda Águila (=orel), tradiční argentinská značka v růžovém obalu. K submarinu jsem si dala dortík, který vypadal strašně lákavě, ale zasytil mě tak, že jsem potom už ani nevečeřela. :-) Jak píše můj průvodce (díky němuž jsem do baru vlastně zavítala), zařízení je trochu spartánské, ale zato je to nejlepší místo pro hraní kulečníku ve městě – zde se v Argentině kulečník začal hrát a dodnes je tu 11 velkých kulečníkových stolů.

A důležitá zpráva nakonec – včera se hrál zápas Argentina-Chile (kvalifikace na MS 2018) a Argentina porazila Chile 1:0. To bylo v El Graduadu radosti. :-)