Původně jsme
tuto sobotu měli naplánovaný výlet do Lujánu, což je město vzdálené asi
osmdesát kilometrů od Buenos Aires. Naskytla se nám ale příležitost jít se
podívat (zadarmo!) na finále argentinské ligy v pólu, takže Luján se
odkládá na neurčito (tam se můžeme podívat kdykoliv, že) :-). Jedna studentská organizace nám
emailem rozeslala pozvánku a měli jsme se vyjádřit, zda se zúčastníme. Nakonec
jsem ale v účasti této organizace neviděla žádný smysl, protože zápas byl
zdarma naprosto pro všechny a žádnou další přidanou hodnotu organizace
nepřinesla. Každopádně jsme se díky ní o akci alespoň dozvěděli. :-)
Nejdřív jsem
ani nevěděla, co pólo je – napadlo mě jen vodní pólo, ale v tomhle případě
se jednalo o koňské pólo, které je v Argentině dost populární (což jsem
nevěděla). Podle wikipedie je Argentina jedním z předních světových hráčů
póla a pravidelně se tu pořádá i nějaký důležitý světový turnaj. Tak jsem si
aspoň rozšířila obzory. :-) Pólo doporučuje i můj knižní průvodce – cituji: „Koňské pólo
– jeden z nejtypičtějších argentinských sportů a zároveň jedna
z nejvíc vzrušujících podívaných, když cválající kopyta s duněním
rozrývají pěstěný trávník.“
Teď popíšu,
jak zápas póla probíhá. Hrají proti sobě dva týmy, každý z nich o čtyřech
hráčích. Hráči sedí na koni a v jedné ruce mají takovou zvláštní holi –
nevím, jak jinak bych to popsala – kterou se snaží odehrát míček, až skončí
v soupeřově bráně (něco jako brankář ale není). Asi bych to přirovnala
k takovému hokeji na koních. :-D Omlouvám se všem, kteří o pólu něco vědí,
ale třeba čtou i takoví nevzdělanci jako já, kteří o pólu také nikdy dřív
neslyšeli. Takhle se hraje 6x7 minut, přičemž mezi jednotlivými částmi jsou
tříminutové pauzy. Vtipné je, že hráči můžou mezitím v průběhu hry měnit
koně – něco jako střídání ve fotbale. Zápas, na který jsme se šli podívat,
skončil 13:12, gólu tedy padá poměrně dost, navíc po šesté části to bylo 12:12,
takže se hrála ještě sedmá část, tedy asi něco jako prodloužení. :-)
Po zápase
jsme se šli podívat do zázemí vítězného týmu a dokonce každý dostal skleničku
vína. Pak se vyhlašely výsledky a předávaly poháry a pak už jsme jeli domů. :-)
Když už jsem
uprostřed psaní článku, nedá mi to, abych nenapsala také o sobotním dopoledni,
kdy jsme se šli podívat na Palacio Paz – velký palác asi dva kilometry od
našeho bydlení v centru města. Je to asi jedna z nejkrásnějších budov
v Buenos Aires, což je vidět také na vstupném – platili jsme
neuvěřitelných 200 pesos (v přepočtu cca 350 Kč); když už tu ale jsme, řekla
jsem si, že i přesto chci všechno vidět a všechno navštívit, takže jsem ty
peníze obětovala. Musím říct, že to stálo za to – prohlídka trvala asi hodinu a
půl a uvnitř je to opravdu překrásné. Zajímavé je, že v tak velkém paláci
žilo jen 10 lidí, které ale obsluhovalo dalších 70 lidí. Palác patřil rodině,
která ve své době kontrolovala nejvýznamnější deník v zemi, peněz tedy
měla dost a mohla si dovolit dovážet nejkvalitnější materiály z Evropy.
V Evropě se také vše vyrábělo, poté rozebralo na kousky, převezlo lodí do
Buenos Aires a zde se opět dalo dohromady (mluvím například o krásných
vykládaných dřevěných podlahách). Stavba paláce se tak protáhla na 12 let a pan
Paz, který stavbu nechal vybudovat, se ani nedožil jejího otevření. Pan
průvodce říkal, že kdyby Paz nezemřel, možná by se stal prezidentem Argentiny –
minimálně to zamýšlel při stavbě paláce, protože si nechal vybudovat
prezidentskou kancelář.
Palác se
využívá dodnes, konají se v něm svatby a jiné akce.
Žádné komentáře:
Okomentovat