Výlet do La Platy

V sobotu nám sice nevyšel výlet do Lujánu (i když jsme místo toho měli super program), to nám ale vůbec nevadilo – hned na neděli jsme měli naplánovaný další celodenní výlet, tentokrát do města La Plata, které leží asi 50 km jihovýchodně od Buenos Aires. Je to zároveň hlavní město provincie Buenos Aires – s tímto účelem bylo také na konci 19. století založeno a je to první kompletně naplánované město v Argentině.

Jedním z důvodů, proč se lidé vypravují do La Platy, je určitě zdejší katedrála. Je to druhá největší neogotická katedrála v celé Latinské Americe a i když jí můj průvodce trochu haní, mně se líbila. :-) Katedrála je relativně nová, sice se začala stavět už na konci 19. století, její věže byly ale kompletně dokončeny až v roce 1999.

Kromě toho, že si katedrálu můžete zdarma zevnitř prohlédnout, můžete za 60 pesos jít také do její krypty, kde je umístěno muzeum, a s touto vstupenkou zároveň vyjet výtahem na vyhlídku v jedné z věží. Myslím, že to rozhodně stojí za to – naskytne se vám výhled na celé město, které je překvapivě velké a zelené. Z vyhlídky si také uvědomíte, jak je město přesně naplánované: je to vlastně jeden velký čtverec protkaný pravoúhlými ulicemi a také sítí pravidelných diagonál.

Dalším důvodem, proč navštívit La Platu, je dům nazvaný „Casa Curutchet“ – bydlel v něm doktor Pedro Curutchet a je to jediná stavba architekta Le Corbusiera v Latinské Americe. Tento dům je spolu s dalšími Corbusierovými stavbami dokonce zapsán na seznamu UNESCO (i když až od loňského roku). Sám Le Corbusier ale na tomto místě nikdy nebyl a hotovou stavbu tak neviděl.

Za vstup do domu jsme museli zaplatit 65 pesos. Nedostali jsme slevu pro studenty PROTO, že studujeme soukromou univerzitu. Velká diskriminace! :-)

Dům vypadá zvenku docela obyčejně a hlavně mnohem menší, než jaký je ve skutečnosti uvnitř. Uvnitř vás překvapí čtyři patra místností, které například obsahují čtyři koupelny a ordinaci doktora Curutcheta. Největší zvláštností domu je ale strom, který roste přímo uprostřed – už v době stavby (v roce 1949) tu tento strom byl a protože ho architekt nechtěl kácet, navrhl dům okolo stromu. Musím říct, že to bylo asi poprvé v životě, co jsem něco takového viděla. :-)

Terasa, ze které je výhled na náměstí před domem.

.... strom, kolem kterého byl dům postaven.

Třetím a posledním místem, které jsme v La Platě navštívili, byla zoologická zahrada (která původně ani nebyla v plánu). Do zoo se v La Platě platí vstupné pouze 25 pesos (nějakých 40 korun), což je na místní poměry opravdu málo, zvlášť když si uvědomíte, že vstupné do zoo v Buenos Aires (ve které jsem ještě nebyla, ale je daleko menší a je tam i méně zvířat) činí 245 (!) pesos, tedy asi 400 Kč (neskutečné!).

Hlavním problémem zoo v La Platě je podle mě to, že není pro zvířata vůbec uzpůsobená. Výběhy jsou malé a zastaralé a některá zvířata podle mě docela trpí (neříkám, že všechny). Stejný názor sdílí dokonce i můj průvodce. :-D Zoo není bůhvíjak vybavená ani pro návštěvníky, ale zase tu můžete vidět nečekaně pestrou směsici zvířat – například slona, hrocha, lvy, bílého tygra (který byl bohužel zrovna zalezlý), pumu a spoustu opic a ptáků.

Takhle krásně se mi podařilo zachytit lemurky :-) A hned jsem si u toho vzpomněla na bratrance Kubu a Vojtu, kteří dodnes mají plyšové lemurky, které si oblíbili, když byli malí.

Válející se prasata :))

________________

Příští tři dny neplánuji vůbec žádné výlety a návštěvy zajímavých míst. Ve čtvrtek přiletí Barča a mezitím si musím vyprat spoustu oblečení, přečíst články do školy a zkontrolovat Frantovi bakalářku. S Barčou už ale máme naplánovaný výlet do Uruguaye a na vodopády Iguazú – předpokládám, že z obou výletů budou krásné fotky a články. :-) Jen tedy nevím, kdy je budu psát – je klidně možné, že to bude, až Barča odjede, tedy až v druhé půlce dubna. Prosím tedy o strpení s dalšími články – i když si myslím, že spousta z vás má ve čtení docela skluz, protože až doteď jsem přidávala ostošest. Děkuji!

Jdeme na pólo... a co to vlastně je?

Původně jsme tuto sobotu měli naplánovaný výlet do Lujánu, což je město vzdálené asi osmdesát kilometrů od Buenos Aires. Naskytla se nám ale příležitost jít se podívat (zadarmo!) na finále argentinské ligy v pólu, takže Luján se odkládá na neurčito (tam se můžeme podívat kdykoliv, že) :-). Jedna studentská organizace nám emailem rozeslala pozvánku a měli jsme se vyjádřit, zda se zúčastníme. Nakonec jsem ale v účasti této organizace neviděla žádný smysl, protože zápas byl zdarma naprosto pro všechny a žádnou další přidanou hodnotu organizace nepřinesla. Každopádně jsme se díky ní o akci alespoň dozvěděli. :-)

Nejdřív jsem ani nevěděla, co pólo je – napadlo mě jen vodní pólo, ale v tomhle případě se jednalo o koňské pólo, které je v Argentině dost populární (což jsem nevěděla). Podle wikipedie je Argentina jedním z předních světových hráčů póla a pravidelně se tu pořádá i nějaký důležitý světový turnaj. Tak jsem si aspoň rozšířila obzory. :-) Pólo doporučuje i můj knižní průvodce – cituji: „Koňské pólo – jeden z nejtypičtějších argentinských sportů a zároveň jedna z nejvíc vzrušujících podívaných, když cválající kopyta s duněním rozrývají pěstěný trávník.“

Teď popíšu, jak zápas póla probíhá. Hrají proti sobě dva týmy, každý z nich o čtyřech hráčích. Hráči sedí na koni a v jedné ruce mají takovou zvláštní holi – nevím, jak jinak bych to popsala – kterou se snaží odehrát míček, až skončí v soupeřově bráně (něco jako brankář ale není). Asi bych to přirovnala k takovému hokeji na koních. :-D Omlouvám se všem, kteří o pólu něco vědí, ale třeba čtou i takoví nevzdělanci jako já, kteří o pólu také nikdy dřív neslyšeli. Takhle se hraje 6x7 minut, přičemž mezi jednotlivými částmi jsou tříminutové pauzy. Vtipné je, že hráči můžou mezitím v průběhu hry měnit koně – něco jako střídání ve fotbale. Zápas, na který jsme se šli podívat, skončil 13:12, gólu tedy padá poměrně dost, navíc po šesté části to bylo 12:12, takže se hrála ještě sedmá část, tedy asi něco jako prodloužení. :-)

Po zápase jsme se šli podívat do zázemí vítězného týmu a dokonce každý dostal skleničku vína. Pak se vyhlašely výsledky a předávaly poháry a pak už jsme jeli domů. :-)

Když už jsem uprostřed psaní článku, nedá mi to, abych nenapsala také o sobotním dopoledni, kdy jsme se šli podívat na Palacio Paz – velký palác asi dva kilometry od našeho bydlení v centru města. Je to asi jedna z nejkrásnějších budov v Buenos Aires, což je vidět také na vstupném – platili jsme neuvěřitelných 200 pesos (v přepočtu cca 350 Kč); když už tu ale jsme, řekla jsem si, že i přesto chci všechno vidět a všechno navštívit, takže jsem ty peníze obětovala. Musím říct, že to stálo za to – prohlídka trvala asi hodinu a půl a uvnitř je to opravdu překrásné. Zajímavé je, že v tak velkém paláci žilo jen 10 lidí, které ale obsluhovalo dalších 70 lidí. Palác patřil rodině, která ve své době kontrolovala nejvýznamnější deník v zemi, peněz tedy měla dost a mohla si dovolit dovážet nejkvalitnější materiály z Evropy. V Evropě se také vše vyrábělo, poté rozebralo na kousky, převezlo lodí do Buenos Aires a zde se opět dalo dohromady (mluvím například o krásných vykládaných dřevěných podlahách). Stavba paláce se tak protáhla na 12 let a pan Paz, který stavbu nechal vybudovat, se ani nedožil jejího otevření. Pan průvodce říkal, že kdyby Paz nezemřel, možná by se stal prezidentem Argentiny – minimálně to zamýšlel při stavbě paláce, protože si nechal vybudovat prezidentskou kancelář.

Palác se využívá dodnes, konají se v něm svatby a jiné akce.