Cestou necestou

Je 9. února devět hodin dopoledne. Naše dobrodružství začíná právě dnes na Letišti Václava Havla, odkud se přepravíme do Madridu a poté do cílové destinace, Buenos Aires. Se spolucestujícím Jirkou se scházíme v odletové hale na terminálu 2, ve kterém jsou odbavovány lety do zemí Schengenského prostoru, mezi které patří i Španělsko, které je naší první zastávkou. Na letišti jsme s pohodovým předstihem již kolem osmé hodiny ráno, odbavení však začíná nezvykle brzy (již tři hodiny před letem), nemusíme tedy dlouho čekat. S váhou kufru 19,7 kg se s přehledem vejdu do limitu 23 kg pro odbavené zavazadlo, Jirkův kufr má sice 22,1 kg, ale také je to do limitu. Na odbavení kromě nás zatím nikdo není, takže žádné fronty a vše jde jako po másle. Slečna za odbavovací přepážkou nám na naši otázku, zda je možné kufr odbavit rovnou do cílové destinace, odpoví kladně, poté nám však málem pošle kufr do Los Angeles, na což jsme ji raději upozornili, tam naše kufry jet opravdu něchtějí! To, aby v pořádku dorazil kufr, je následně naše největší starost a obava během celé cesty. V Madridu celý den mluvíme o tom, kdepak jsou asi naše drahé kufry, a v letadle do Buenos Aires doufáme, že letí s námi.

Po odbavení následuje bezpečnostní kontrola, kterou také projdeme bez problémů (i když Jirka píská a tvrdí, že to je kvůli brýlím, i když mně nepískaly :-D ). Jirku mimochodem také testovali na drogy, asi vypadá podezřele. Po bezpečnostní kontrole si najdeme náš gate (východ k letadlům), ze kterého budeme nastupovat. Pak už můžeme sledovat letadla a čekat na náš odlet. Moc letadel tedy nelétá, jednou za deset minut přiletí nebo odletí malý vrtuláček nebo menší A320 či B737. Procházíme kolem naparfémovaných duty free shopů, se svou zásobou 200 Kč v peněžence si však nic nekoupím. Hodím do sebe před cestou doma připravené tousty. V 11:30 máme odlétat. Boarding probíhá bez problémů, stojíme ve frontě jako jednoznačná menšina (Španělů je na letu tak ¾).

Když nastoupíme do letadla, vyhledáme svá místa a pohodlně se usadíme. Tři čtvrtě hodiny sedíme v letadle a nic se neděje. Až po této časové prodlevě nás kapitán upozorní na to, že nám bohužel, jak jsme si jistě všimli (jak, již neřekl), nefungují oba dva motory, ale jen jeden, přičemž k odletu potřebujeme oba. Mechanik se na problém podíval a po dalších deseti minutách jsem konečně odstartovali. Ne že bych se tomu divila, letíme sice s ČSA, ale je to společný let ČSA, Iberie a SmartWings, přičemž letadlo patří právě SmartWings (neboli Travel Service), který je podobnými příhodami znám.

Samotný let probíhal bez problémů, až na to, že ačkoliv jsme měli mít sedadla u okna, seděli jsme v řadě 11, která okna bohužel postrádá :D Při online odbavení, které jsem prováděla den předem z domova, jsem si to neuvědomila, i když jsem už ve stejné řadě ve stejném typu letadla seděla, což pro mě mohlo být dostatečným poučením. Takže varování – u Boeingu 737-800 v letadlech Travel Service nebrat řadu 11, sedadla A, B a C J Bohužel každé letadlo každé společnosti to může mít jinak, takže neexistuje jediný recept. Naštěstí bylo trochu vidět z okénka v řadě za námi.....

Po příletu do Madridu jsme se o zavazadlo již nemuseli starat, protože bylo odbavené až do Buenos Aires, jak jsem uvedla výše. Měli jsme tak 21 hodin, které jsme mohli strávit prohlídkou města. Téhle prohlídce budu věnovat samostatný článek, teď se tedy v čase přesuneme o jeden den později, do 10. února dopoledne, kdy autobusem opět přijíždíme na letiště v Madridu. Madridské letiště není daleko od města a s městem je propojeno linkou metra, která však od ledna do dubna letošního roku zrovna nefunguje. Proto musíme využít náhradní autobusovou dopravu, která stojí 5 euro/jedna cesta.

Letiště v Madridu je velké, s Prahou se to vůbec nedá srovnávat. Operuje lety do celého světa a je to takové velké mraveniště, na kterém je neustále frmol. Lidé jako mravenečci spěchají od přepážce k přepážce a rozhodně tu nepanuje pověstné španělské „maňana“. Letiště má čtyři terminály, které jsou od sebe docela dost vzdálené, pěšky přecházet mezi terminály je prakticky nemožné. I cesta autobusem mezi jednotlivými terminály zabere několik minut. Madridské letiště Barajas se tak skládá z terminálů T1, T2, T3, T4 a T4S (Satélite). My jsme přiletěli na terminál T4 a odlétali z terminálu T4S, jiné terminály jsme tedy nepoznali. Páteční let do Buenos Aires odlétal z terminálu T4S, který je s terminálem T4 propojen automatickou podzemní soupravou bez řidiče. Poté, co absolvujete odbavení a bezpečnostní kontrolu, přejedete touto soupravou do zmíněného terminálu T4S. Ten je určen pro dálkové lety mimo Schengenský prostor, což je vidět i na flotile, která je k terminálu přistavena – jedná se zejména velké Boeingy 777 a Airbusy A340. Dostat se z odbavení k východu k letadlu zabere při velkém úsilí tak 30 minut, v Praze totéž zvládnete klidně za 10 minut, když máte štěstí.

Celé letiště v Madridu je v jednom stylu - nevím, jak to popsat, proto raději přikládám foto. Asi bych řekla vlnící se žluté plechy :) 

V 11:00 začal boarding, tedy přístup na let IB 6845. K východové bráně k letadlu se přihrnuly davy lidí, které byly roztříděny do tří skupin a přednost při nástupu měly rodiny s dětmi a dále také cestující v Business Class (my samozřejmě cestujeme v ekonomické třídě, takže přednostní boarding se nás netýkal) J. Po nástupu do letadla jsme se usadili na naše místa ve 48. řadě. Tak vzadu jsem v letadle nikdy neseděla, protože jsem nikdy neletěla letadlem, které by mělo více než 31 řad. Let do Buenos Aires byl mým prvním dálkovým letem (Iberia za dálkový let považuje let nad 6 hodin), navíc operovaným širokotrupým letadlem (letadlo se dvěma uličkami).

Samotný let z Madridu do Buenos Aires provozuje španělská letecká společnost Iberia moderními letadly Airbus A340-642. Tyto letadla patří k nejdelším letadlům na světě, vejde se do nich přes 300 pasažérů a mají čtyři motory, oproti klasickým dvěma motorům ve většině jiných letadel. Letadlo se během letu ukázalo jako velmi pohodlné, disponuje velkým množstvím toalet a oproti letadlům Travel Service mnohem větším prostorem na nohy. Během letu je k dispozici palubní zábava v podobě filmů, hudby, her, můžete také sledovat trasu letu a počasí v cílové destinaci. Na 12hodinovém letu věc k nezaplacení. 

Letadlo se odlepilo od země madridského letiště kolem půl jedné, tedy s přibližně půlhodinovým zpožděním. Let probíhal v poklidu, pouze občas se vyskytly drobné (někdy i silnější) turbulence, a to hlavně při přeletu nad rovníkem. Prvních pár hodin uteklo rychle, několik minut zabral vzlet, poté vizuální průzkum kabiny a spolucestujících, listování v palubním časopise a novinách, které jsme dostali, zkoumáním palubní zábavy a servírováním oběda. Až jsem si říkala, že ty dlouhé lety jsou strašákem naprosto neoprávněně. Nudu a nepohodlí jsem začala pociťovat přibližně po třech hodinách, což je pro mě asi hranice, kdy začíná být let velkou nudou. Pak přichází na řadu zmiňovaná palubní zábava – vystačila jsem si se sudoku, bowlingem a golfem na obrazovce přede mnou. Usnout se mi, na rozdíl od většiny spolucestujících, nepodařilo. Super ale je, že každý dostal k dispozici deku a polštářek:

Během letu se třikrát podávalo občerstvení. Poprvé asi hodinu po vzletu, kdy se servíroval oběd, který nám oběma moc chutnal. Jednalo se o plněné těstoviny s omáčkou, salát, pečivo s máslem a dezert. Samozřejmostí byla voda, džus a čaj nebo káva. Nápoje jsme si mohli libovolně doplňovat i sami během celého letu.

Dalším jídlem byla svačinka v polovině letu, kterou představoval sendvič. Ten jsem nevyfotila. Proto přikládám až fotku večeře, která se podávala hodinu před přistáním, tedy o půlnoci středoevropského času. Večeře se skládala z croissantu s máslem, sýrem a šunkou, borůvkového jogurtu, sušenek a tyčinky Kitkat. Po večeři se opět servíroval čaj.

Přistání proběhlo taktéž hladce. Následovalo několikaminutové čekání na pasové kontrole, kde nám sejmuli otisky prstů, ptali se, co jedeme do Argentiny dělat, jak dlouho se zdržíme a kde budeme bydlet. Poté nám do pasu přibylo razítko, které je platné do 90 dní od doby, co jsme vstoupili na argentinské území. Paní za přepážkou byla naštěstí milá, snažila se vyslovit jméno Jiří a byla ráda, že jsme jedni z mála, kteří umí španělsky. Po pasové kontrole jsme si šli vyzvednout zavazadlo, které naštěstí dorazilo. To bylo z procedur vše a mohli jsme konečně vyrazit z letiště.

Cesta z letiště není zdaleka tak jednoduchá jako v Evropě. Letiště Ezeiza leží přibližně 36 kilometrů od města a k přepravě je možné využít drahé taxíky, „remis“ (podobné taxíkům, ale sjednávané dopředu) nebo autobusy provozované společností Tienda León. Tyto autobusy jsme vzhledem k ceně využily i my. Koupili jsme si lístek a po půl hodině jsme byli vysazeni na centrále společnosti v Buenos Aires, odkud nás velmi milý pan řidič dovezl autem přímo k našemu ubytování. Po cestě se ptal, odkud jsem, říkal, že je jeden z mála Argentinců, které vůbec nezajímá fotbal, jména Čech nebo Rosický jsou pro něj tudíž španělskou vesnicí a divil se, že u nás teď sněží. V Buenos Aires podle něj sněží jednou za padesát let a minimální, ale opravdu minimální teplota, na kterou se můžeme připravit, je jeden stupeň nad nulou. A to už nás vysazoval u ubytování, které je kapitolou samo o sobě. O něm tedy zase příště…

Velká únava po cestě z letiště....

 ... a razítko v pasu, které mi bude platit 90 dní :)